na Blog.cz

Nevím, jestli to má nějakou konkrétní příčinu, nebo mám prostě jen smůlu, ale sotva jsem se uzdravil a dva týdny s radostí trénoval, na konci jednoho tréninku mě začalo bolet v krku a byla z toho další viróza... další týden doma. Nechci být sprostej, ale už mě to fakt sere :D každopádně je tu věc, se kterou se už nedalo kvůli počasí nic dělat, a to je slibované video Pieces. Natáčí započalo již v lednu, klíčové scény jsou natočené, ale... zbytek zkrátka nemám a prolínání studené zimy s rozkvetlým jarním dubnem by byla trochu sebevražda. Ale všechno má svůj čas, i Pieces. Slibuji, že snímek dokončím a bude daleko lepší :) >>(pokračování níže)

Je celkem možné, že dnešní článek vyzní poměrně skepticky, jistému druhu nostalgie se nevyhnu asi ani kdybych chtěl. Poslední dobou se mi poměrně dost mění přístup k životu, ale především k hodnotě parkouru. Ze samého strachu, že budu nemocný na své narozeniny (25. března), jsem onemocněl už pro jistotu někdy desátého a kvůli své nedbalosti se nemoc se mnou táhla až do teď. Chvílemi mi to nevadilo, chvílemi jsem mohl zešílet, chvílemi jsem byl neskutečně smutný nad tím, jak mi pod rukama utíká nejoblíbenější část roku. Pokaždé, když už se zdálo, že je to za mnou a já nadšeně vyběhl ven, jsem večer skončil v posteli s bolavou hlavou. Jedno ale vím jistě - změnilo mě to. Když je člověk tři týdny zavřený doma, klade si spoustu otázek a odpovědi přicházejí tak nějak samy. Nebyla to sice příjemná zkušenost, ale cítím se vnitřně silnější. Poslední dny stonání před narozeninovým tréninkem (který byl vyhlášený už od ledna) jsem se už jen usmíval a nechával věci být. Po dvou týdnech jsem přijmul fakt, že nejsem schopný trénovat.

Každý z nás určitě zná situaci, kdy se blíží nějaká větší událost a my se na ni těšíme. Ať už je to shledání s dobrým známým, kterého jste dlouho neviděli, či nějaký meeting nebo JAM. Těšíte se takovým způsobem, že den předtím nemůžete usnout a ráno se budíte ještě před zazvoněním budíku v šest ráno. Cítíte se úžasně, pocukává vám v koutích smíchem a štěstím z toho, že už konečně přišlo to, na co jste se tolik těšili. Dorazíte na místo akce, přivítáte se známým/i, jenže... najednou je všechno jinak. Ten člověk vaše nadšení sdílí daleko méně, případně se jen tak formálně zeptá na váš život a jde se dál. Vítejte ve světě iluzí radosti, které se nachází mimo vás.

Před pár dny mi konečně došly očekávané boty Success, o nichž jsem se už zmiňoval v srpnovém článku. Pro ty, kteří článek nečetli nebo se jím číst nechce, jenom podotknu, že se jedná o model boty navržený proto, aby imitoval původní model Kalenji Success, který se dnes již nevyrábí. Jelikož původní boty bohužel nemám k dispozici (přestaly se vyrábět zhruba v roce 2008), porovnal jsem aspoň nynější model Kalenji Ekiden 50 s novými botami Success.

Tak se po nějaké době opět vracím a v první řadě bych rád podotknul, že se průměrná denní teplota venku pohybuje okolo -11°C. Nedělá mi až takový problém trénovat v chladných podmínkách, ale všechno má své meze a když se zvedne vítr zaútočí mi na ruce, je poměrně jedno, jak moc mi bylo teplo - okamžitě znecitliví a jsou promrzlé, jen co to jde. Nerad bych se vymlouval a říkal, že něco nejde, ale venkovní podmínky v poslední dnech se zatím jeví jako něco, co jsem ještě neměl tu čest překonat a na co jsem nebyl připraven. Možná si za pár dní zvyknu a zlepší se to, uvidíme.

Co se týká plnění mých Cílů do 2012, můžu uspokojivě říct, že na nich pracuji a pomalu na sobě začínám pozorovat posunutí zase o něco dál. K mé radosti se mi lepší technika kongů do precisu, frontflip skočím do flow, když můžu využít pohybovou energii, nadějně vypadá i výlez a v tělocvičně mi u corka chybělo asi čtvrt rotace. V žádném případě to nechci brát jako výslednou fázi a i nadále na sobě hodlám pracovat, ale radost z pokroku zapřít nemůžu. Snad to půjde nějak podobně i nadále :)

Poslední věcí, o které bych se chtěl zmínit, je připravovaný a závěrečný snímek z videosérie DarkStory. Pokud vše půjde, jak má, bude hotové již do konce února. Vzhledem k nynějším podmínkám se ale situace komplikuje a natáčení trochu zaostává. Každopádně osnova videa i "příběh", který nese s sebou, je již dokončený a tak snad vše proběhne bez větších problémů. Více si můžete přečíst v článku o celé sérii DarkStory, kterou jsem doplnil o zbývající informace k poslednímu videu "Pieces".

Tímto článkem chci reagovat na Ravenův názor, který se nedávno objevil na stránkách Silent Runners. Na facebooku se potom vedla poměrně zajímavá diskuze, kdy jedna strana hájila staré a druhá obhajovala nové. Pak se tu ovšem objevili lidi jako Sahir, jehož názor překvapivě vyzněl tak, že máme to, co jsme chtěli. Když jsem se nad tím zamyslel, nemohl jsem nesouhlasit. Živě si pamatuji dobu, kdy každý druhý parkour.cz zatracoval a smál se, že člověk silovým tréninkem nic nezíská a posun s technickým tréninkem se nedá vůbec srovnávat. Že je parkour "jinde".

Otázkou zůstává, je to teď lepší, nebo ne? A další otázka - jestliže je to teď horší, do jaké míry to může až zajít?

Na další myšlenku mě přivedl Assasin. Je sice dobré poukázat na to, že je něco špatně a mělo by se to změnit, ale tím, že si jen budeme trénovat pro nás samotné a na facebooku se budeme jako lvi přít a hájit svůj názor, tomu nepomůžeme tak, jak by to bylo potřeba. Jestliže známe svoji pravdu a stojíme si za ní, proč ji uplatňovat jenom v rámci diskuze pod videem/článkem na FB? Pokud je situace opravdu tak špatná, proč nejezdíme na JAMy a akce, kde místo exhibicí můžeme předávat původní myšlenku parkouru dál? Je sice pravdou, že ovlivňování české scény a především nováčků je v rukách In Motion a Urban Sense, ke kterým momentálně vzhlíží asi nejvíce skokanů, ale tím, že se spolehneme jenom na ně a sami pro to neuděláme nic, kromě stěžování si, je docela paradox.

Proto říkám - šiřte myšlenku pro všechny, kteří jsou ochotní jí slyšet a pochopit. Protože se to vždycky odvíjí jen od nás samotných.

Tak a konečně jsem se opět dostal k mým oblíbeným Cílům a výzvám pro následující rok :) chvilkově o nich přemýšlím už nějak od Silvestra, nicméně seznam teď sepíšu poprvé a ve výsledku bude jistě upraven. V plánu mám určitě kongy a výlezy, taktéž stylové prvky a především tyčky a zábradlí. Od jednoho mého kamaráda mi bylo řečeno, že jsem svoje maximum ve wallclimbu už našel a nepřekonám ho, tak to beru jako výzvu :) dál pak asi zklamu všechny, co si užívají můj "čistý" parkour, mám vážně spadeno na několik určitých flipů, které se budu chtít naučit a zapojit je do flow. Rozhodně ale nemám v plánu přesedlat jenom na skákání flipů, jde mi spíš o to, abych to všechno zapojil do již osvojeného pohybu. Za žádnou cenu se nechci vzdát flow na úkor obtížnějších prvků.

Tyhle články na konec roku jsou vždycky peklo. Člověk se snaží sebevíc a nakonec z toho stejně vylezou dva odstavce, na které si nikdo za pár dní nevzpomene. Ale to je jedno, dnešek není dnem, kdy bych si měl na něco stěžovat :)

Je na místě abych řekl, že jsem si rok 2011 užil. Dostal jsem se do měst, kam jsem se dostat chtěl, poznal fůru nových lidí a (především na jaře a na podzim) jsem na sobě zapracoval. Konečně jsem se poznal s Ravenem :) a se zbytkem lidí z Ostravy, poznal jsem fajn kluky z Kroměříže (jak mladší, tak i ty starší :)), zatrénoval na bezchybných spotech v Přerově a stejně tak jsem se seznámil víc s klukama ze Sans Encombre (prostřednictvím Blanska), In Motion a i Urban Sense (jmenovitě především Marek Kvapil, Lukas Sulas, Sahir a Jim :)). Mimo to jsem se navíc seznámil s místními skákači v Londýně, zatrénoval s Chimou a poté na Brněnském Vítání Podzimu II. poznal víc Enzu a Dalse :) Za zmínku stojí určitě setkání se Sahirem a pár dní, co jsem měl možnost s ním trénovat, které bylo ne zrovna šťastně ukončeno jeho naraženým kolenem.

Když to tak vezmu, těch lidí se mi vybavuje stále víc a nesmím tedy zapomenout ani na setkání s Tomcanym, který byl v Brně na víkend. Dál musím zmínit Hipoxe, u kterého jsem přespal po jarním Pražském JAMu, pokecal s ním o lidech a následně o Kubovi Hitzovi, který mě provedl po Praze a zavedl na méně známé spoty. Těch jmen je čím dál tím víc a víc, a tak raději zmíním už jen Litomyšláky, se kterýma jsem trénoval v půvabném přírodním prostředí Toulovcových Maštalí. Omlouvám se zbytku lidí, které jsem nevyjmenoval, ale když jsem se začínal rozepisovat tak jsem ani neměl ponětí, že je toho tolik :D dík prostě patří všem, se kterýma jsem měl letos možnost trénovat :)

Jedinou věcí, která mě dost zamrzela, byl úraz mého dobrého kamaráda Karase, který mě ještě s Hennym dovedl k parkouru. Přecenil svoje síly a nechtěl se vzdát výlezu na jednu kotelnu, šel přes bolest a doplatil na to. Přetržená achilovka ho poznamenala víc jak na půl roku, doted se zotavuje a já bych mu tímto textem rád popřál brzké uzdravení, ať s námi zase může skákat jako dřív :)

Původně jsem plánoval video za celý letošní rok, ale těch materiálů je tolik, že jsem skončil někde u léta. Snad to ale dodělám brzo a za pár dní to tu bude :)

V těchto deštivých dnech (aspoň v mém případě), kdy člověk přijde ze školy/práce domů za tmy a jít ven trénovat se mu zrovna dvakrát nechce, často ve volných chvílích nastupuje sledování parkourových videí. Jelikož právě videa patří mezi můj koníček a poměrně dost se zajímám o všechny možné snímky, vybral jsem pro vás několik videí, co mě zaujalo :)

Musím říct, že letošní rok utekl poměrně rychle. Nechci dělat předčasné závěry, protože nás ještě čekají kouzelné Vánoční svátky, ale je mi celkem jasné, že za tu dobu už nic moc nedoženu. Řeč je teď o Cílech a výzvách do roku 2011. Když se teď na to vše zpětně podívám, jde vidět naprosto jasně rozdělení roku na období, kdy jsem se Cílů držel a pracoval na nich, a pak na období, kdy jsem se na ně vykašlal a dělal si to, co se mi zachtělo. O to překvapivější se ale ve výsledku může zdát to, že jsem určitou část Cílů dodržel a zapracoval na nich, i když jsem je vůbec neměl na očích a nijak se na ně nesoustředil.