Posouvání tréninku na novou úroveň

30. září 2010 v 20:34 | DarkS |  Ze života traceura
Jak s oblibou říkám, člověk se musí umět vzdát všeho, chce-li se posunout dál. V posledních dnech jsem měl existeční krizi - začalo to tím, že mě přestal bavit pohyb a trénink, to samo o sobě nevěstí nic dobrého. Přestal jsem se radovat a celou dobu přežíval v ponuré náladě. Ve škole jsem v jedné mimořádně nudné hodině vypsal část toho víru myšlenek, co mě sužoval, a dal mu podobu úvahy. Nestihl jsem ji dopsat, bylo toho příliš mnoho, ale tu podstatnou část jsem vystihl - nekonečné trénikové schéma, posouvání od jednoho cíle k druhému, pro mě ztratilo smysl. Nemohl jsem už nadále být účastníkem tohoto systému, aniž by se něco stalo. Abych to upřesnil a trochu názorněji řekl, systém, že se ženete od jednoho cíle k druhému, není aplikovaný pouze v parkouru a tréninku, ale je to životní záležitost. Život spočívá na tomto principu, tedy alespoň život většiny lidí.


Nevěděl jsem, co dělat. Kondiční trénink mě nebavil, radost z pohybu zmizela a zbylo jen deštivé počasí venku a špatná nálada. Ve stavu nejvyšší nouze jsem se uchýlil znovu ke knížce Moc přítomného okamžiku, kterou jsem kdysi rozečetl a listy poztrácel (říkám listy, protože ji mám pouze ve formě .pdf a tak jsem si ji vytiskl). Přestože jsem předtím skončil zhruba někde před půlkou, začal jsem číst od začátku. Nikdy bych nevěřil, že může mít knížka takovou moc. Stačil mi úvod a příběh autora (Eckhart Tolle) a už jsem měl dobrou náladu. Nevěděl jsem, kde se to ve mě bere, ale byl jsem upřímně rád.

Abych to upřesnil, tématice "Přitomný okamžik" se věnuji už nějakou dobu, ale pořád to pro mě byla spíš jakási teorie. Četl jsem i viděl Pokojného bojovníka a něco studoval z internetu. Ale až teprve teď jsem pochopil, že můj čistě teoretický přístup byla chyba. Protože už všechno ze základu znám, nechápu podstatu; uvědomuji si ji. I přes upozornění v knížce, že informace nemáme chápat racionálně, jsem je racionálně přebíral a vyhodnocoval. To vše ale pouze racionálně.

Následující den po čtyřech dnech volna začala škola a situace se začala lepšit. V přítomnosti spolužáků a kamarádů jsem nebyl otrokem své mysli přímo, nýbrž jen částečně. Vyučování uběhlo docela rychle a já si vzpomněl, že jsem byl domluvenej s Karasem na trénink. Po cestě ze školy jsem o příjemném tréninku začal pochybovat - byla zima a pršelo, navzdory pěknému ránu. Přesto jsem však šel, potkal se s Karasem a došli jsme až pod střechu Letné, kde jsem se učil butterfly kick. Díky Karasovým užitečným radám jsem konečně provedl trik správně a dvě hodiny chladu a nudy se proměnily v příjemný drillovací trénink. Se spokojeností a mírně dobrou náladou jsem odešel domů.

Předtím, než jsem usnul, se mi do ruky ještě dostaly listy "Moci přítomného okamžiku" a něco jsem před spaním početl. Nechával jsem si všechno procházet hlavou a snažil se získané informace uvědomovat, ne chápat. Načež jsem knížku odložil, zhasl světlo a meditoval jsem. Snažil jsem se dostat do kontaktu s vědomím skrze naslouchání a uvědomování si svého dechu. A to byl zlomový moment. V jednu chvíli se totiž stalo, že všechny myšlenky zmizely a prožitek z procházejícího dechu se nejméně zdesetinásobil. Bylo to, jako když zapnete stereo a místo mobilové kvality se díváte na full HD. Téměř okamžitě se dostavila radost, ale jiná radost, než jsem doposud znal. Tahle radost nebyla spojená s žádnou myšlenkou, ale vycházela přímo ze mě samotného. Po tu chvíli jsem byl bezdůvodně šťastný. Asi po minutě nebo dvou se dostavily zpátky hlučné myšlenky. I tak jsem ale usínal s blaženým pocitem, že jsem dosáhl satori - dočasného přímého kontaktu s vědomím.

Dneškem jsem se nesl v duchu dobré nálady. Zaměřil jsem se na to, abych se soustředil a udržel pozornost v přítomnosti. Zjistil jsem, že to není tak lehké, jak se zpočátku zdálo. Někdy ve druhé vyučovací hodině jsem se nevědomky přestal soustředit a uvědomil si to až téměř o dvě hodiny později. Zděsil jsem se, jak mi myšlenky samovolně unikají a oddalují mě od přítomnosti. Odpoledne, po cestě tramvají na trénink s Timom (slovenský traceur), se mi však stala naprosto nečekaná věc. Znovu jsem vstoupil do satori a ve stavu uvědomění jsem zůstal do doby, než za mnou bylo několik prvních trénovacích cviků - což bylo přes čtvrt hodiny!

Po skončení tréninku jsem se nechal unášet obvyklou únavou, která stejně všechny dotěrné myšlenky smaže. Avšak i cestou zpátky jsem pocítil méně intezivní přítomnost.

_

Je pochopitelné, že mnohým z vás nebude tenhle článek dávat smysl a stejně tak pochopím, že byste mě označili za "blázna" či "fanatika". Já však v nic nereálného a nadpřirozeného nevěřím - vím, že to, co se mi stalo, skutečně existuje a placebo efekt můžu stoprocentně vyloučit. Pokud se chcete o podobné tématice dozvědět více, doporučuji již zmíněný film "Pokojný bojovník" a následně knížku "Cesta pokojného bojovníka". Je to opravdu kvalitní literatura, která se dobře čte a může vás ovlivnit stejným způsobem, jako mě - a co víc, může změnit život!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Safo Safo | Web | 1. října 2010 v 21:53 | Reagovat

díky parkouru jsem se dostal k Bojovníkovi a díky Bojovníkovi jsem se změnil. k tomu co píšeš, rozumím ti, občas taky zažívám podobný pocit, avšak ne úmyslně, dostaví se sám od sebe. velmi zvláštní pocit je, když se tvá pozornost neubírá jen jedním směrem, ale úplně všemi. zkoušel jsem to o přestávce ve škole, kdy jsem se snažil rozprostřít pozornost do všech směrů. velmi zvláštní, když vnímáš všechno, ale nemáš z toho nic, protože nedokážeš plně zpracovat všechny informace. v tu chvíli mi došlo, že jsem součástí něčeho neskutečně velkýho, co se nedá pochopit, dá se v tom jen existovat. je blbost o tom přemýšlet, protože nejde přemýšlet o všem, a tak je lepší to přijmout a žít jen přítomností. to soustředění jsem dokázal jen asi na 20 vteřin, ale docela mě to změnilo :)

2 Ashen (alias Giff) Ashen (alias Giff) | 2. října 2010 v 12:45 | Reagovat

Wáu O_O, tomuhle se těžko věří. Nicméně je to velice zajímavé a Cestu pokojného bojovníka po tom, co mi o ní řekl kamarád a teď již i ty jsem rozhodnut přečíst. Uvidím jestli mě to chytne, ovšem po přečtení tohoto článku jsem si skoro jist že ano :)

S pozdravem,
Ashen

3 abaca abaca | 14. prosince 2012 v 17:34 | Reagovat

:)

Půjčím si The Power of Now;) A Bojovníka už mám najitého na YT.
Je neuvěřitelné, jaký proděláváš duševní vývoj:)
S tím rozprostíráním pozornosti, či "ztrácení času", když ti mysl někam uteče, je to v podstatě stav meditace. Také se mi to někdy stává, klíčem je se naučit ten stav navodit když chceš. Nicméně to, že sám přijde, je první krok. Bez něj bys nevěděl, že něco takového jde. Je fajn, že jsi meditaci objevil. A ještě více fajn, že se o tom nebojíš psát:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama