Prosinec 2010

Něco za námi, ale i před námi

31. prosince 2010 v 16:13 | DarkS |  Ze života traceura

Abych řekl pravdu, trvalo mi dlouho, než jsem přišel na vhodný název tohoto článku. Je toho tolik, o čem bych chtěl psát, a nakonec z toho bude stejně jen pár slov... každopádně bych Vám všem, co tento blog čtete, komentujete články a díváte se na videa, chtěl poděkovat - jenom díky Vám vím, že moje činnosti mají smysl a můžou pomáhat druhým - ať už v podobě inspirace či motivace, nebo jen malého prožitku ze zhlédnutého videa. Nechci, aby to vyznělo tak, že to poděkování píšu "jen aby se neřeklo", ale líp to napsát nedokážu...

Dál je tu pak zhodnocení roku 2010 a to samozřejmě z pohledu tréninku. Především bych chtěl zmínit Cíle do roku 2010kterých jsem polovinu splnil. Může se zdát, že je polovina málo, ale za sebe musím říct, že jsem za ni rád. Především proto, že jsem neměl žádnou představu o obtížnosti jednotlivých cílů a o některé z nich jsem se ani nepokoušel - ne proto, že bych to předem vzdával, ale protože jsem zjistil, že to zkrátka není cíl, kterého chci dosáhnout. Konkrétně se jedná o sprint a shyby. Daleko víc než jenom fyzickému zdokonalování jsem totiž přišel na chuť duchovnu a vášni, díky které jsem u parkouru dosud vydržel. Radovat se z každého pěkného dne a i z toho nejjednodnuššího pohybu, by měla být ta nejpodstatnější věc v tréninku i životě každého z nás.

Dalo by se říct, že uplynulý rok byl ve znamení různých akcí a poznávání parkourové komunity. Poznat nové lidi, inspirovat se jejich tréninkem a přístupem, sdílet zkušenosti, tak bych charakterizoval klady meetingů a JAMů. Nikdy nevíte, čím Vás můžou zkušenosti druhého obohatit a ovlivnit. A přestože jsem si všechny proběhlá setkání užil - v Brně se konaly dva meetingy a JAMy, byl jsem v Blansku, v Kopřivnici, dokonce i v Praze na JAMu - tak jsem o to víc přišel na chuť tréninku o samotě. Negativní zkušeností z každého takového srazu je pro totiž mě dočasné zapomnění, že trénuji hlavně kvůli sobě, a v důsledku toho se příliš soustředím na ostatní. Na jejich způsoby tréninku a pokroky, co udělali. Tohle všechno, když zapomínáte sami na sebe, má za následek narůstající neklid. Pocit, že ostatní se zlepšují, ale já stojím na mrtvém bodě. Proto se na nějaký čas chci od veškerých akcí distancovat, nebo se jich neúčastnit úplně - zaměřit se výhradně na své malé krůčky v tréninku, které mi přináší radost. Že (například) Zony skáče neuvěřitelné věci ještě neznamená, že je musím skákat taky.

Pokud bych se měl dívat do budoucna a říct, co od nastávajícího roku očekávám (resp. co od sebe očekávám), jsou určitě flipy. Chci už konečně překonat ten strach a překousnout i fakt, že mě to učení akrobacie nebaví. Jak se znám, beztak to bude jen tím, že mi to nejde tak, jak bych si přál. Ale vím, že na to mám, stačí jen chtít a jednoho krásného dne si určitě nějaké to salto skočím :-)

Na závěr je tu ještě jedna věc, o kterou bych se s Vámi chtěl podělit. Je to video Parkour Bystrc za rok 2010, které jsem stříhal. Snažil jsem se používat nezveřejněné záběry a hlavně vytvořit video s atmosférou, jaká je s našimi zážitky z roku 2010 spojená.


Všem tedy přeji do roku 2011 mnoho úspěchů, štěstí a radosti nejen ze všeho, co děláte, ale hlavně ze života :-) mějte se krááááásně!



DarkS

Sahir Parkour 2010

4. prosince 2010 v 21:59 | DarkS + Sahir |  Inspirace a ostatní
Dnes si článek a video z Inspirace trochu obohatíme i rozhovorem a to přímo s autorem videa -
traceurem Sahirem z Bakova nad Jizerou.




DarkS: Tak, zezačátku by jsi nám mohl říct něco o tom, kdo jsi a jestli jsi před parkourem dělal nějaký sport :)

Sahir: Jmenuji se Tomáš Taran, ale na internetu vystupuji pod přezdívkou Sahir. Je mi 16let a k parkouru jsem se dostal zhruba na začátku roku 2007. Před tím, než jsem začal trénovat parkour jsem se žádnému sportu nevěnoval, jen jsem seděl u počítače a hrál lineage 2.



DarkS: Řekni mi nějaké podrobnější informace z historie tvého tréninku :) začal jsi pracovat na fyzičce hned zezačátku, nebo jsi skákal dropy a pokoušel se o techniky? A jestli ano, tak kdy přišel ten zásadní zlom, kdy se ti pohled na parkour změnil?

Sahir: Na fyzičce jsem rozhodně nezačal pracovat hned od začátku, vlastně první rok mého tréninku nebyl trénink. Jen jsem skákal dropy a během prvního půl roku jsem měl odepsaná kolena (bolela mě i chůze z kopce). Asi po roce, co jsem poprvé s nadšením vyběhl ven jsem zase přehnaně posiloval (žádné techniky, jen hrubá síla). Jinak co se týče pohledu na trénink, tak ten se mění neustále.



DarkS: Preferuješ spíš kondiční nebo technický trénink? A v jakém zhruba poměru tyto dvě tréninkové metody praktikuješ?

Sahir:
Nedávno jsem začal trénovat tak, že šestkrát do týdne(když je zrovna čas), posiluju, nebo dělám, pro mě lehké techniky, a jednou za týden jdu prostě ven a skáču moje maximálky, třeba jen jedno opakování.



DarkS: Proč trénuješ? Co ti dodává motivaci?

Sahir:
Baví mě to, tak nějak mě uklidňuje, když si můžu jít na trénink kdy chci a dělat co chci (ne jako na voleyballe, kde musím dělat přesně tyhle cviky v tomhle pořadí). Vlasně na parkour víc myslím než trénuju, zkrátka mi to přišlo zajímavé a chtěl jsem tomu porozumět.



DarkS: Máš nějaký vzor? Je jedno, jestli z Česka nebo zahraničí...

Sahir:
Ano, všechny lidi který jsou v pohodě (charakterově) a zároveň mají rádi pohyb, tak jako já.



DarkS: Bojoval jsi někdy se strachem nebo neúspěchem? Která technika (obecně) pro tebe byla psychicky nejobtížnější na zvládnutí?

Sahir: Se strachem se bojuje vždy a neúspěchy jsou v každodenním pořádku(je naprosto normální, když měsíc chodíte ven trénovat, s tím že chcete dát svého prvního planche, ale prostě ho nedáte). Jinak pro mě psychicky nejtěžší překážka byla asi vylézt na Dame du Lac, na mé poměry je to hodně vysoko a k tomu ještě silnější vítr, co do vás fouká z boku, to není nic pro mě.



DarkS: Jakou zkušeností pro tebe bylo trénovat v Lisses?

Sahir:
To se nedá popsat, musí se to zažít. Jde hlavně o to, že v Lisses jste na dovolené a můžete veškerý volný čas věnovat tréninku. To, že tam trénujete tvrději než kdekoliv jinde, je sice pravda, ale že by to byl nějaký velký rozdíl, to ne. Každopádně je to hodně zajímavá zkušenost, "umírat" na tréninku s Yamakasi a svými přáteli. Možná ještě na vysvětlení by bylo dobré říci, že spíš než jak trénovat se naučíte jak žít.



DarkS: Jak trénuješ v deštivých či zimních dnech?

Sahir:
V dešti již technicky netrénuju a v opravdu chladném počasí(pod nulou) také ne. Nemohu si kvůli své milované a škole dovolit být nemocný.



DarkS: Stal se ti už nějaký vážnější úraz? Jestli ano, tak jaký?

Sahir:
Hned zezačátku mého poskakování koleno při kongu a pata při sideflipu. Jinak vlastně nikdy nic vážnějšího než mozoly, kterým se nikdo nevyhne.



DarkS: Chtěl bys v budoucnu dělat parkour profesionálně (jako kariéru)?

Sahir: Ne, ale neodsuzuji parkouristy, kteří by chtěli.



DarkS: Jaký je tvůj názor na Českou parkour/freerun scénu?

Sahir: "Nikomu" nedochází, že na úrovni jaké je Daniel Ilabaca, Phil Doyle a spousta dalších, mohou být také, a místo toho, aby začali pořádně makat, koukají na jejich videa 10x denně. Jinak si myslím, že komunita tu je dobrá, i když rozštěpená. A co se týče úrovně našich parkouristů v porovnání s ostatními zeměmi, tak na tom zas tak špatně nejsme.



DarkS: To je vše, díky moc za rozhovor a měj se.

Sahir: Není zač. Taky se měj.