Představy a skutečnost

11. března 2012 v 23:00 | DarkS |  K zamyšlení
Každý z nás určitě zná situaci, kdy se blíží nějaká větší událost a my se na ni těšíme. Ať už je to shledání s dobrým známým, kterého jste dlouho neviděli, či nějaký meeting nebo JAM. Těšíte se takovým způsobem, že den předtím nemůžete usnout a ráno se budíte ještě před zazvoněním budíku v šest ráno. Cítíte se úžasně, pocukává vám v koutích smíchem a štěstím z toho, že už konečně přišlo to, na co jste se tolik těšili. Dorazíte na místo akce, přivítáte se známým/i, jenže... najednou je všechno jinak. Ten člověk vaše nadšení sdílí daleko méně, případně se jen tak formálně zeptá na váš život a jde se dál. Vítejte ve světě iluzí radosti, které se nachází mimo vás.


Všechno to začalo tím, že jsem měl jet na JAM do Kopřivnice. Rok 2010 se chýlil ke konci, byl prosinec, venku sníh a mráz a já se rozhodl, že se po všech těch referencích od známých dojedu na jistou slavnou sešlost v městě tatrovek taky podívat. Rozhodl jsem se téměř ze dne na den (mám to ve zvyku) asi tři dny před začátkem. Tak jsme tedy s Hunkem, Clefem a Ondrou Pospíchalem vyrazili vlakem směr Studénka. Cesta uběhla celkem rychle, na nádraží nás vyzvedl Ereiko a poprvé jsem se setkal s Patrikem "Pagem" Gabryšem, mladým traceurem z Havířova. Dojeli jsme na základnu do Kopřivnice, přivítali se s Rezim a pozdravili všechny pro nás neznámé tváře. V ten moment se mi představa o nadšené skupině trénujících lidí nějak rozpadla a já nevěděl, co si mám s tím počít. Byl jsem prostě zmatený.

Abyste mě správně pochopili, neříkám, že kluci (a holky) nebyli fajn. Byli to moc milí a přátelští lidé. Jenže jsem to v té chvíli nevnímal, soustředil jsem se jenom na svůj namalovanej obrázek o tom, jak to mělo vypadat a cítil jsem se špatně, že to vypadalo jinak. Přišlo mi to jako jiný parkourový svět, než který znám. Umělé osvětlení v tělocvičnách, parkety kam se člověk podíval, venku za okny tma. Na konci dne, unavený a vyčerpaný z téměř osmihodinového skákání, jsem přišel s ostatními na naši základnu, ale místo diskuzního kroužku, který vznikl v jedné z místností, jsem se potuloval po budově se sluchátky v uších a nechával proudit své zoufalé myšlenky. Měl jsem strach, že už i ten parkourový svět, co jsem měl nejradši, se změnil. Vzpomněl jsem si na kluky z Bystrce, se kterými jsem trénoval. Bylo to něco naprosto odlišného od toho, co jsem zažíval teď, kdy jsem trénoval v tělocvičně a pak večer trávil čas s lidmi, kteří nebyli tak úžasní, jak jsem si představoval.

Dnes, když se na to zpětně podívám, si uvědomuju, že jsem se prostě bál. Byl jsem natolik přetížen svými negativními myšlenkami a tolik soustředěný na svou vytvořenou iluzi, že jsem se začal bát a naprosto zapomněl, kdo vlastně jsem. Když bych to měl nadsadit, v té chvíli, kdy jsem seděl sám na židli u okna a civěl do zdi, jsem ztratil sám sebe. Později večer, jak jsem usínal, jsem byl už moc unavený na to, abych o něčem dalším přemýšlel. Špatná nálada mi ale zůstala a nebyla o moc lepší, když jsem se ráno vzbudil a odstrčil od sebe slaměnou loutku, kterou mi kluci ze srandy podstrčili, abych se měl s kým obejmout. Neměl jsem vůbec pochopení pro jejich humor.

Tenkrát jsem si řekl, že na KOPR už víckrát nepojedu. Od začátku jsem věděl, že je to můj problém, ale nikomu jsem o něm nechtěl říct. Nechtěl jsem zkrátka míchat svůj osobní život s tím parkourovým, abych nezažil další zklamání. Prvním člověkem, kterému jsem se zmínil, proč už se nechci vrátit, byl Zony. Ten to vzal přesně tak, jak jsem chtěl, aby to lidi brali a dál to nijak neřešil. Dalším byl Martin Staňa, který byl zvědavý, proč jsem se tak rozhodl, když jsme se jeden večer věnovali meditaci, měli chvilku ticha a celkově mu připadlo, že jsem si JAM užil. Ve zkratce jsem mu to shrnul, nijak dál jsme to nerozebírali, ale přesto mám dodnes pocit, že mě tehdy nedokázal plně pochopit a na tomhle místě se mu vůbec nedivím.

Zážitek z KOPRu je ale jen prvním z mnoha případů, události pokračovali jarním i podzimním JAMem v Praze, Blanenskou vícedenní sešlostí, mou návštěvou Londýna a dokonce i Brněnským podzimním meetingem, který byl vždy mou srdcovní záležitostí. Tenkrát jsem si řekl: ,,Dost velkým srazům o sto lidech, tahle malá sešlost bude mít atmosféru!" a musel jsem oželet spoustu lidí, kteří chtěli přijet. Bylo mi hrozně, když jsem musel lidi odmítat s tím, že je to "soukromý trénink" a ať přijedou jindy. Když ale tohle přehlídnu, mým hlavním snažením byl opravdu přátelský a pohodový trénink s úžasnou atmosférou a neznal jsem jiný způsob, jak toho docílit. I přesto mi ale pořád něco unikalo a sraz nebyl podle mých představ. Když jsem se pak ptal účastníků, jak se jim tady líbí, všichni svorně odpovídali, že je to tu super a jsou rádi, že tu není tolik lidí. Brácha mi dokonce řekl, že to vypadá, že jedinej, kdo si to dnes neužívá, jsem já. Vrtalo mi to hlavou a večer, když jsem nad tím před spaním uvažoval, jsem se té myšlence naplno otevřel.

Uvedu zde citát ze své oblíbené knížky:
V zámku na vysoké hoře, ze které mohl přehlédnout své panství, žil kdysi všemi milovaný král. Byl tak oblíbený, že mu obyvatelé z města v podhradí denně posílali dary a jeho narozeniny radostně oslavovalo celé království. Lidé ho milovali pro jeho věhlasnou moudrost a spravedlivé rozsudky.

Jednoho dne postihlo město neštěstí. Zdroj vody byl znečištěn a všichni - muži, ženy i děti zešíleli. Jen král, který měl vlastní studnu, byl ušetřen. Brzy po té tragédii začali šílení lidé ve městě hovořit o králově "podivném" chování a o tom, jak jsou jeho rozsudky špatné a jeho moudrost ošidná. Mnozí dokonce šli tak daleko, že prohlašovali, že se král zbláznil. Jeho popularita byla brzo ta tam. Lid nepřinášel dary a neslavil jeho narozeniny.

Opuštěný král už neměl na své hoře žádnou společnost. Jednoho dne se rozhodl, že horu opustí a navštíví město. Byl horký den a on se napil z městké kašny. Té noci byla ve městě velká slavnost. Všichni lidé se radovali, protože jejich král znovu nabyl zdravého rozumu.

Abych uvedl věci na pravou míru, rozhodně se nepovažuji za žádného krále. Ten král symbolizuje někoho s určitým názorem a lidi jsou ti, kteří s jeho názorem souhlasí či nesouhlasí. Úryvek věrně ukazuje, jak lidé často ztrácí svůj názor jenom kvůli mínění většiny. Já se tak rozhodl nikoli proto, abych byl jako král z příběhu znovu oblíbený, ale proto, že jsem se znovu radovat spolu s ostatními a užívat si pěkného dne. Chtěl jsem toho snad moc? Té noci jsem svého názoru (že JAMy a sešlosti už nejsou to, co bývaly) vzdal a otevřel jsem se tomu, co je. Téměř okamžitě jsem pocítil volnost, svobodu ve svém rozhodování a bylo mi líp.

Od té doby se nedá říct, že bych si nějaký sraz vyloženě neužil. Svých představ se doteď snažím zbavovat a i přesto, že se mi přece jen někdy do mysli vloudí myšlenka, jak by to asi mělo být, snažím se ji nebrat vážně. Tímhle článkem chci říct jediné - jste to jenom vy samotní, kdo má schopnost učinit jakoukoliv příhodu vážnou, zábavnou, špatnou, radostnou či skvělou. Je to jen vaše rozhodnutí, jestli budete lpět na svých očekáváních, nebo se vzdáte a otevřete tomu, co opravdu je.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin Martin | 11. března 2012 v 23:38 | Reagovat

Perfektně jsi vyjádřil, co to znamená "jít do sebe"

2 Elfí ucho Elfí ucho | E-mail | 24. března 2012 v 14:22 | Reagovat

Poslední dobou mě udivují parkouristi (nejen oni), jak jsou o duchovní podstatu výš. :-D
Jinak: máš opravdu líbivý zamyšlení, nebo spíše pravdivé až do duše ryjící. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama