Skok do neznáma

31. března 2012 v 15:14 | DarkS |  Ze života traceura
,,Don't you want to take a leap of faith? Or become an old man, filled with regret, waiting to die alone?"

Je celkem možné, že dnešní článek vyzní poměrně skepticky, jistému druhu nostalgie se nevyhnu asi ani kdybych chtěl. Poslední dobou se mi poměrně dost mění přístup k životu, ale především k hodnotě parkouru. Ze samého strachu, že budu nemocný na své narozeniny (25. března), jsem onemocněl už pro jistotu někdy desátého a kvůli své nedbalosti se nemoc se mnou táhla až do teď. Chvílemi mi to nevadilo, chvílemi jsem mohl zešílet, chvílemi jsem byl neskutečně smutný nad tím, jak mi pod rukama utíká nejoblíbenější část roku. Pokaždé, když už se zdálo, že je to za mnou a já nadšeně vyběhl ven, jsem večer skončil v posteli s bolavou hlavou. Jedno ale vím jistě - změnilo mě to. Když je člověk tři týdny zavřený doma, klade si spoustu otázek a odpovědi přicházejí tak nějak samy. Nebyla to sice příjemná zkušenost, ale cítím se vnitřně silnější. Poslední dny stonání před narozeninovým tréninkem (který byl vyhlášený už od ledna) jsem se už jen usmíval a nechával věci být. Po dvou týdnech jsem přijmul fakt, že nejsem schopný trénovat.


Ale přece jen na mě čekal malý zázrak. Když jsem den před sešlostí večer uléhal do postele, věděl jsem, že si ten víkend užiju ať už budu nemocný nebo v pohodě. Věřil jsem však na zázrak, že bych mohl skákat s ostatními. Byla to naivní představa, ale věděl jsem, že se život řídí jinými zákony, než jsou ty ozkoušené. Měl bych podotknout, že téhož dne odpoledne jsem ležel v posteli, popíjel zázvorový čaj a nezmohl se na nic jiného, než jen odpočinek. V sobotu ráno jsem vstal poměrně časně, uvařil si čaj, připravil snídani, vzal vše potřebné a vyšel na zastávku, kde jsem měl sraz s klukama. Tony a Martin Staňa mi ještě před odchodem zavolali, že se staví, aby si ke mě mohl Martin hodit baťoh. Zanedlouho jsme už byli na cestě do centra.

Dorazili jsme dobrou hodinu před srazem, a tak jsem zavelel, že se jde koupit mikina, kterou mám už nějakou dobu vyhlídlou. Otevírali až v devět, tak jsme mezitím zašli na Náměstí Svobody utropit si pár fórků na účet slavných hodin, připomínající velký černý falus. Byl jsem domluvený s WeXlym, že dojede kolem devíti hodin a budeme ho čekat na Petrově. Přirozeně jsme byli pořád v obchodě a chudák WeX prošel Petrov skrz na skrz a nikoho nenašel. Pár minut na to jsme se ale už vítali na hlavním place, u bývalých dvou kamenů. Začínal jsem v sobě pociťovat hřejivé teplo radosti, že vidím staré známé. Postupně lidí přicházelo víc a víc, až jsme se dočkali i příchodu létajícího pomeranče Zonyho.

Samozřejmě mi to nedalo a musel jsem si pár věcí taky skočit. Po pár cat leapech mi začalo být vedro, tak jsem sundal mikinu, i když jsem věděl, že bych neměl za žádnou cenu prochladnout. Tušil jsem, že každou chvílí přijde bolest hlavy, ale nevšímal jsem si toho. Slunko ovšem pražilo a po chvíli se začaly sundávat i trička. Připomínalo mi to spíš léto než větrný březnový den. Původně bylo v plánu, že budu jenom sedět, povídat si s lidma a točit, ale nějak jsem nedokázal zůstat na místě. Měl jsem neuvěřitelnou spoustu energie a chuť hýbat se. Kdo by taky neměl, po dvou týdnech ležení doma. Tak jsem nějakou nemoc přestal řešit a prostě jsem skákal. Toho dne jsem i s přestávkami na jídlo skákal okolo devíti hodin. Prošli jsme Petrov, najedli se ve Vaňkovce, zaskákali na Pisárkách, dostali se do mého srdcového spotu Altánku v Bystrci a celou akci zakončili na méně znamém spotu poblíž našeho paneláku. Celý den ve mě hořel plamínek radosti, který mi dodával sílu dělat to, co jsem dělat chtěl.

Když jsme se pak se všemi rozloučili, zůstalo ještě několik nadšenců, kterým jsem slíbil večerní výzvu. Došli jsme do našeho bytu, nechali si věci v mém pokoji, vzali na sebe mikiny a vylezli jsme na balkon. Náš panelák se totiž zateploval a přímo u našeho balkonu bylo lešení, po kterém se dalo vylézt až na střechu. Potichu a opatrně jsme lezli po tyčkách a žebřících. Asi v šestém patře jsem uslyšel tlumené Hunkovy nadávky, že se bojí výšek. Nebudu ze sebe dělat hrdinu a přiznám se, že určitý stupeň adrenalinu jsem v sobě měl taky. Holt když je vedle vás metr široká propast, kterou by se dalo propadnout až úplně dolů a nacházíte se na úzkých tyčkách a prknech ve víc jak dvacetimetrové výšce, člověku moc příjemně není. Ale atmosféru to mělo naprosto úžasnou. Vylezli jsme až úplně nahoru na střechu a pak ještě na výtahovou šachtu, kde jsme si sedli a tiše si povídali. Měli jsme na dlani celý Bystrc a viděli jsme za kopci i zářící město.
Menší komplikace nastaly, když jsme se vraceli zpátky. Dvě důchodkyně z protějšího paneláku si zřejmě usmyslely, že zrovna teď je ideální doba na večerní potlachání a my museli být naprosto obezřetní a neviditelní, aby si nás nevšimli. Nakonec se však podařilo a slezli jsme dolů. Zbytek noci uběhl v oparu koncertu mých dvou oblíbených kapel a pak v zaslouženém odpočinku a válení se v posteli :)

Ale zpět k době, kdy jsem byl doma nemocný. Normálně bych se k tomu vracet nechtěl, ale je tu něco, co jsem si uvědomil. Jednoho odpoledne, kdy už jsem byl tak přeležený, že se mi nechtělo spát, jsem si sedl do křesla a nechal volně plynout myšlenky. Naprosto znenáhla se mi vybavila vidina, jak ještě jako patnáctiletý kluk chodím s klukama po Bystrci. Dělali jsme hrozný blbosti, ale bylo nám to jedno a celou tu dobu jsme se smáli. Pak se ten obraz ztratil a já si uvědomil, že tenhle čas, čas nesmyslů a maličkostí, mi už pomalu odeznívá. Připadlo mi to v tom momentě jako hrozná chvilka, zrychlený čas na stokrát. Uvědomil jsem si, jakými změnami jsem za tu dobu, co dělám parkour, prošel. Pomalu jsem poznával svoji vlastní hodnotu a své schopnosti. Pád z neuváženého skoku mě naučil, že mám zodpovědnost za vše, co dělám, jiný pád mi pak připomněl, že občas zkrátka nemáme kontrolu nad tím, co se stane. Jak jsem tak v tom křesle seděl, uvědomil jsem si, že něco, na co jsem byl zvyklý, je už za mnou a má přijít nové. Nebyla to konkrétní myšlenka jako taková, spíš to byl jen pocit. V tu chvíli jsem věděl, že to má smysl a nemá cenu se na nic poutat.

Dál jsem pak přišel i na to, že život může být zajímavý, i když netrénuji tři hodiny denně šest dní v týdnu. Do doby, než jsem byl na tři týdny odříznutý od pohybu, jsem to bral jako samozřejmost. Trénink byl můj život. Teď jej vidím spíš jen jako součást, jako prostor, který mi může hodně poskytnout, když jej správně pochopím a taky jako činnost, ve které vidím smysl. Ale nechci už nadále říkat, že je parkour můj život. Svůj život mám rád a jsem za něj vděčný, a právě proto nevidím důvod, abych musel znát do detailu jakoukoliv parkourovou techniku a ke všemu mít svoje teorie. Stačí, když člověk dělá to, co mu přijde správné, a odpovědi přijdou samy, podobně jako tomu bylo u nemoci :)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sahir Sahir | 1. dubna 2012 v 18:38 | Reagovat

:-)

2 abaca abaca | 14. prosince 2012 v 19:27 | Reagovat

It's all in your mind!:) When you take some time to think in solitude, it will reward your with many answers. It is all there. It was just waiting for the right *time* to get on the surface. Understanding and realization:)
Happy for your wonderful Bday experience!;) And.. sometimes, the training does help the physical condition when we are ill. Had something similar with running :) And thumbs up for analyzing and setting your priorities straight. Keep going!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama