Nemoc, KOPR, Pieces a zase v pohybu

20. dubna 2012 v 0:37 | DarkS |  Ze života traceura
Nevím, jestli to má nějakou konkrétní příčinu, nebo mám prostě jen smůlu, ale sotva jsem se uzdravil a dva týdny s radostí trénoval, na konci jednoho tréninku mě začalo bolet v krku a byla z toho další viróza... další týden doma. Nechci být sprostej, ale už mě to fakt sere :D každopádně je tu věc, se kterou se už nedalo kvůli počasí nic dělat, a to je slibované video Pieces. Natáčí započalo již v lednu, klíčové scény jsou natočené, ale... zbytek zkrátka nemám a prolínání studené zimy s rozkvetlým jarním dubnem by byla trochu sebevražda. Ale všechno má svůj čas, i Pieces. Slibuji, že snímek dokončím a bude daleko lepší :) >>(pokračování níže)


Nicméně na JAM v Kopřivnici jsem byl zdravý a tak jsem tedy s čistou hlavou a s ostatními Brňáky vyjel v pátek 6.4. směr Studénka. Cesta ubíhala poměrně pomalu, ale nenudil jsem se. Když jsme pak přestupovali na vlak, který nás měl odvést do Kopřivnice a já poté ve vlaku hledal místo na sezení, zamával na mě jakýsi člověk. Nechápavě jsem zakroutil hlavou a až potom jsem si uvědomil, že je to Raven! Raven s novým hérstajlem, proto jsem ho taky téměř nepoznal. Ale byl fešák.

Netrvalo dlouho a již jsme si vybalovali věci na základně DDM. Jako Brno a okolí jsme si zabrali klubovnu s pěkně znějícím názvem "Slunečnice" a následně po aklimatizaci měl v dolní klubovně řeč Rezi ohledně toho, jak tu budem fungovat. Víkend to byl úžasný, ale za zmínku stojí opět jedna, pro mě netypická, zkušenost. Za celý víkend jsem totiž dohromady napsal tři hodiny, když hodně. Jelikož vím, jak nepříjemné je spát na karimatce, hned zezačátku jsem si přivlastnil lůžko s matračkou, které stálo bez povšimnutí na chodbě. S vidinou sladkého osmihodinového spánku jsem večer před půlnocí ulehl, zabalil se do spacáku a očekával únavu. Jenže ta nepřišla. Navíc mi v kvalitním spacím pytli začalo být po chvilce TAK NESKUTEČNÝ VEDRO, že jsem prostě musel ven. Spacák jsem si teda rozepl a vzniklo mi cosi jako poloviční deka. Mírně zoufalý jsem sáhl po iPodu a sluchátkách, lehl si na záda, hodil na sebe přikrývku a poslouchal. Po zhruba půlhodinovém snažení se konečně dostavila kýžená únava. Co nejefektivněji (parkour je přece jen k něčemu užitečný) jsem si sundal sluchátka a položil iPod vedle postele.

Jak tomu často bývá, nic není nikdy bezchybné. A opravdu. Netroufám si odhadnout, jestli to bylo deset nebo dvacet minut, ale sotva jsem zamhouřil oči, ozvalo se na karimatce vedle mě chrápání. Takové to hlasité chrápání, jak vás vytáhne z postele klidně ve tři ráno. Byl jsem tedy opět nucen se zvednout z postele a mírně šťouchnout Dejva Mateašáka do hlavy. Chrápání přestalo. Na pět vteřin. Lehce jsem ho poplácal po tváři. Odpovědí bylo další zachrápání. To mi už ruply nervy a kopl jsem do něj. ,,Dejve vole, chrápeš jak prase, tady se nedá spat", reakcí bylo typické ,,já jsem fakt chrápal?"

Nakonec jsem skončil na chodbě. Společně s Danem, Jonnasem, Martinem Staňou, pár chicks a bůhví kým vším. Zony a spol. z Urban Sense měli dojet někdy ve tři ráno. Tak jsme čekali do tří, fapovali jsme, pak jsme šli pro pití, pak jsme zase fapovali, pak jsme šli na záchod, pak jsme zase fapovali a pak někdo řekl, ať jsme ticho a zhasneme, že už jsou tady. Byli jsme teda jak myšky. Kdosi se uraženě ohradil, ať mu nesaháme na zadek. Pak jsme uslyšeli kroky na schodech a tlumené klení, když potmě hledali spínač. Pak došli k nám, bafli jsme na ně a Zony se zasmál. Měl jsem radost, že dojel i Sahir a hlavně Lukas Sulas, u kterého to nebylo v plánu. Hodili jsme řeč a já pak usoudil, že by bylo moudrý jít aspoň na těch pár hodin spát. Únava mě zmohla a vytuhl jsem do minuty.

Následující ráno jsem se probudil jako jeden z prvních a měl energie jako nikdy. Nechápal jsem to. Celý zbytek dne jsem proskákal, kromě tedy dopoledního tréninku, kdy se mi na jednom ze vzdálenějších spotů začalo chtít nepěkným způsobem na záchod a ozýval se sójový guláš z předchozího dne. Zanedlouho nás však vyhostili páni policajti, tak jsme šli zase zpátky a tentokrát na místo, které bylo hned vedle naší základny. Bylo mi řečeno, že mi otevře Rezi. Se zatlýma půlkama jsem tak tak doběhl před dveře a zvonil dlouze, dlouuuuze na zvonek, a to všechno jenom proto, abych se mohl zase vrátit a zjistit, že nikdo nemá klíče a že můžu jít na záchod do tělky. Zeptal jsem se, jestli je tam toaleťák. Nikdo nevěděl. Povzdechl jsem si a pozoroval Zonyho, jak skáče sideflip do precisu. Později toho dne jsem se v záchodové kabince znovu zrodil a široký úsměv mi vydržel až do konce jamu.

Následující noc jsem neusl už vůbec, jenom jsem ležel od sedmi do osmi, aby se nic neřeklo. Na žádost kamaráda jsem mu postel půjčil a na tenké karimatce dělící mé vystouplé spací kosti se opravdu spát NEDALO. Ráno jsem se cítil opět svěže, ale cítil jsem únavu ve svalech. To mi ovšem nezabránilo v tom, abych všechny vzbudil a skákal precisy přes spacáky. Asi jsem chtěl zjistit, kde mám v energii své maximum.

Letošní KOPR jsem si užil jako máloco. Bavil jsem se od začátku do konce :) a je také na místě, abych poděkoval Danovi z In Motion, který mi konečně osvětlil techniku všech dynamických přechytů z visu. Dynamický planchi, těš se! Mimo to jsem také sestříhal několik záběrů jak z Pieces, tak z KOPRu a vytvořil krátké video, které jsem pojmenoval Finally Moving na znamení toho, že se po takové pauze můžu konečně hýbat. Kdybych jen tehdy věděl... ale to je jedno :) nemoci a nedostatek spánku jsou jen další překážkou. Zmíněné video můžete vidět níže a jelikož tu usínám na klávesnici, ale nečeká na mě karimatka se spacákem, nýbrž moje milovaná postel doma, nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu. Tak se mějte fajnově a můj obdiv má každý, kdo to dočetl až sem :)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sahir sahir | 20. dubna 2012 v 14:01 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama