Zodpovědnost... a Lisses

15. září 2012 v 20:51 | DarkS |  Ze života traceura
Abych to shrnul nějak na začátek, o výletu do Lisses a deseti dnech v Paříži nemám v plánu mluvit. Tedy mám, ale ne úplně do detailu. Kdybych měl vypsat podrobně všechny zážitky a poznatky... bylo by to tak na třicet stránek a podrobnosti si už stejně navíc nepamatuju. Co však můžu říct určitě, že to byla náročná výprava. A to nemyslím jen po stránce fyzické, ale i psychické. Může to znít celkem jednoduše - domluvíte se s kamarády, koupíte si letenky, vezmete si dost peněz, a jste v pohodě. Samotné zařizování jednotlivých věcí však už tak jednoduché nebylo. Jeden z nás se nakonec rozhodl, že nepojede (asi měsíc před odletem), takže jsme museli řešit refundaci letenky, při zpáteční cestě jsme nestihli letadlo a museli jet busem, museli jsme se vyznat na letišti a orientovat se v metru či "nadzemce", co po Paříži jezdili, museli... no, zkrátka museli jsme řešit hodně věcí a občas nám to už šlo na hlavu. Z vlastní zkušenosti můžu podotknout, že po několika dnech, když jste utahaní a nejraději byste chtěli mít klid, a máte na pokoji pořád někoho (na hodně malém pokoji), je ten tlak na člověka někdy dost silný. Výprava se bohužel neobešla bez neshod a někdy jsme si dost lezli na nervy. A co pak teprve, když přišel můj úraz zápěstí... ale o tom později.


Jak už jsem psal, podrobně popsat všechny zážitky je nemožné, a tak vyberu jenom ty stěžejní. Patří k nim například netušený příjezd Farang Teamu do našeho hotelu, kde kluci jako Jason Paul, Pasha Petkuns, Shaun Wood, Anan Anwar, Andi a pár dalších přijeli nocovat, aby následně mohli natočit své video na známých spotech a další den uspořádat Farang Jam u známého stadionu v Bercy a na Zephyrově mostě. Pak určitě trénink s Yamakasi, konkrétně s Yannem Hnautrou, od kterého jsem si vzal taky několik rad a otevřel mi oči v jistém ohledu. Výlez na Dame du lac a přeplavání Lacu, slavení Martinových narozenin pod zářící Eiffelovou věží společně se Zonym, Sahirem, Peťou Kykalem, Picasem a Alčou... a nakonec překvapením, které nikdo z nás kromě Martina nečekal.


Ale zpátky na začátek. Nějaké první dny po příjezdu jsem měl dost pochmurnou náladu, konkrétně asi třetí den od příjezdu. Venku pršelo a já měl pocit, že nám něco důležitého utíká pod rukama. Byli jsme tu už tři dny, a na nikoho místního nenarazili. Navíc jsem na sebe byl nazlobený za jeden kong do precisu z převýšení, o kterém jsem byl přesvědčený, že ho s jistotou skočím, ale nemohl jsem se k tomu odhodlat. To všechno se nějak spojilo dohromady a já se tím trápil. Poznat kluky z Farangu bylo sice fajn, ale jen se dívat, jak si točí svoje záběry a netrénovat s nimi, mi jaksi nestačilo. Večer téhož dne jsem o tom hodil řeč s Martinem. Usoudili jsme, že nemá cenu čekat, až si to pro nás přijde, a měli bychom se do nového vrhnout po hlavě. Byla neděle a na další den byl naplánován již zmíněný Farang Jam v Bercy. Usínal jsem s pocitem, že si ten den užiju a Martin jak by smet - měl slavit narozeniny.

A následovaly tři naprosto úžasné dny. Dny, kdy jsem si užíval naprosto všeho, i své únavy. Jam dopadl parádně a téhož dne jsme jeli do nočního centra Paříže (Zony nás bavil řvaním z okna auta s německým přízvukem "Ich bin schwarz aus Bavarska"). Další den jsme potkali skupinku Němců, kteří byli ubytováni ve stejném hotelu a domluvili se s nimi na trénink. V úterý jsem se překonal a vylezl na Dame du lac. Byl to boj, doslova. Nikdy jsem moc neměl strach z výšek, ale tady jsem se nemohl skoro hnout. Jakýkoliv úchyt pro mě byl novým záchytným bodem (doslova), ale musel jsem překonávat každou píď s neskutečným strachem z toho, že mi sjedou nohy a spadnu dolů. V jednom momentě jsem se seknul a nemohl jsem dál. Později jsem si vyposlechl, že se o mě všichni báli, protože to vypadalo, že každou chvílí spadnu. Přitiskl jsem čelo k Dámě a snažil se zhluboka dýchat přes břicho do hrudníku. Po chvilce, kterou ve skutečnosti bylo několik minut, jsem se rozhodl pokračovat. Nezbývalo mi nic jiného, než jen věřit a chtít. Splnit si to, co jsem si splnit chtěl a jít si za tím, nehledě na nic jiného. Jako zázrakem jsem byl u převisu, přes který jsem pomalu dostával pravou ruku. Peťa Kykal mě naváděl, kam mám ruku dát. Celou dobu mi radil, jak postupovat, a byl jsem mu za to neskonale vděčný. A byl jsem nahoře. Chvíli mi trvalo, než mi to vlastně došlo. Za potlesku našich a Němců dole jsem s radostí vykřikl a vítězoslavně roztáhnul ruce. Pak jsem si potřeboval sednout a opřít se o vršek. Byl tu nádherný výhled, ale ve skrytu duše mě tížila představa, jak polezu dolů.

Pak to přišlo. Chytl jsem se pravou rukou oka, které sloužilo kdysi k uvázání lan, pomalu a bázlivě se položil na břicho a opatrně jsem se spouštěl dolů. Zeď jsem nohama nahmatal celkem rychle. Přechytl jsem se z oka na převis, nohama jsem stál na vrchním úchytu. Musel jsem se hodně přikrčit a přitisknout ke zdi, abych mohl bezpečně dát jednu nohu dolů. A zbytek cesty byl docela v klidu. Nahoru to pro mě bylo daleko horší. Když jsem to pak říkal dole klukům, kteří nahoře ještě nebyli, dospěli jsme k závěru, že nahoru můžeš... ale dolů musíš. Od chvíle, kdy jsem slezl dámu, jsem cítil v kotnících a chodidlech podivné hřátí. Peťa Kykal to okomentoval, že je to nejspíš tím, jak nejsem zvyklý tyhle svaly zapojovat. Přisvědčil jsem, že to tak asi bude.


Ve středu nás čekal trénink s Yannem z Yamakasi. Měli jsme sraz u známého spotu v Evry u katedrály (která mimochodem vůbec jako katedrála nevypadá). Když jsme tam dorazili, Yann tu ještě nebyl a zatím se tu trénoval drill tic taců s Lionelem (traceur z druhé Yamakasi generace). Po chvilce došel a na všechny se usmíval. Člověka to zahřálo u srdce. Jako by měl energii navíc, kterou nám předával. Protože jsem se styděl a ostýchavě ho pozdravil, Picaso hned do startu plácnul, že jsem včera vylezl poprvé na Dame du lac. Zeptal se mě, jestli jsem si dělal starosti a bál se. Odpověděl jsem, že ano a velmi. Podotknul moudro, které všichni nějak známe, ale vždy je dobré si ho připomenout :) ,,You may care, but the obstacle is still the same. It's your decision." Později jsem v tomhle výroku našel daleko větší pravdu, ale to už souvisí s mým osobním životem.


Po chvilce jsme se sebrali, nechali věci ležet tam, jak byly, a šli jsme s Yannem na spot opodál. Řekl nám, že si zahrajeme hru. ,,Nemusíte se ničeho bát. Je to jen cvičení," smál se. Spočívala v tom, že jsme vždycky přišli na určené místo, a Yann nám řekl, co budeme dělat. Kdo to nechtěl dělat, nemusel. Ale když už se někdo rozhodl, musel tomu dát vše. Bylo nám navíc řečeno, že když se víc lidí hýbe, je to lepší ,,for the spirit of the group". A tak jsme se houpali po šikmých tyčích, lezli na zdi, ze kterých jsme měli dodrané ruce, vylezli jsme na nádraží Evry-Courcoronnes a zase jej potom po tyčkách slezli. Vypadalo to, že Yann má z našich skoků větší radost, než my samotní. Dokonce si chtěl natočit Zonyho na mobil, jakým způsobem skákal double konga na podivné zakulacené zdi (zemi). Byli jsme už celkem daleko od našich věcí, ale neměli jsme pojem o čase. Načež Zonymu zavolal Kykal a sprdl ho, že jsme si bezhohledně jen tak odešli a nechali tam batohy. Byli jsme pryč přes tři hodiny. Řekli jsme o tom Yannovi a ten souhlasil, že hned doběhneme zpátky. Načež z Kykala vypadlo, že nám batohy vzali do auta, ale i tak jsme hrozně nezodpovědní. Zbytek dne jsme zakončili v Yamakasi tělocvičně, kam se moc lidí nedostane. Byla přímo pod obchodní pasáží poblíž nádraží. Vcelku obyčejná hala - pár žiněnek, celkem malý prostor. Ale pořád to byla Yamakasi tělocvična a byli jsme za to vděční, byť unavení. Když jsem si po dlouhé době skočil backflip, byl jsem tak akorát spokojený.

Čtvrtek jsem se rozhodl věnovat odpočinku. Němci už odjeli, byli zde jen na pár dní. Uvědomili jsme si, jaké máme štěstí, že tu můžeme zůstat. Zonyho parta měla téhož dne odjet také, a tak jsme to "zakempili" na Dámě. Martin a někteří kluci ještě trénovali, ale já už jsem byl totálně vyfluslej a rozhodl se jen točit. Bál jsem se, abych si něco neudělal v důsledku únavy. Jakmile kluci s Alčou odjeli, šel se Martin vypravit do Evry s tím, že si zatrénuje s místními. Já jsem zůstal s Danem na louce u Lacu a dívali jsme se na People in Motion. Po chvilce jsme se přesunuli, když se kolem nás zhluklo asi deset černochů, začali hulit trávu a všichni se na nás usmívali. Zdvořile jsme jim řekli, že se posouváme na "soleil". Vypadali překvapeně, ale asi jim to nevadilo. "Ustlali" jsme si o pár desítek metrů dál s výhledem na Dámu. Dan si chtěl házet s frisbee, ale já kapituloval, že jsem unavenej a chci odpočívat. Na malou chvilku jsem i usnul. Měl jsem dost zvláštní pocit, že dneškem končí výprava i pro nás. Němci byli pryč, kluci z česka taky...

Druhý den jsme hned z rána šli s Martinem trénovat na školku v Lisses, kde je například známý přehmat ze žluté trubky, anebo dvanáctistopový cat leap, který jsem měl od začátku, co jsme přijeli, v plánu si skočit. Zeď držela perfektně, akorát vršek docela nebezpečně klouzal. Poprosil jsem Martina, aby mě šel jistit dolů, že mám podezření a nemuselo by to dopadnout vůbec dobře. Martin tedy ochotně slezl ze střechy a šel se dolů připravit. Řekl jsem si, že zkusím jen dopad z kraje střechy. V momentě, kdy jsem se chytal nahoře a dával nohy na zeď, se mi boty zastavily a nešly dolů tak, jak jsem předpokládal. Zadrhnutí mě silně koplo dozadu a ruce nahoře mi sjely. Pak už jsem jen padal a žuchnul na zem. Tupá rána, vyražený dech a tělo v šoku. Bolelo to. Zařval jsem. První co mě napadlo, jestli se můžu hýbat. Pomalu jsem se zvedl, motala se mi hlava. Cítil jsem bolest v levém zápěstí. Martin mi pomohl vstát a dušoval se, že kdyby věděl, že jdu skákat, jistil by mě na sto procent. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno, potřeboval jsem pít. Chodit jsem mohl, ale stále jsem byl v šoku. Po chvilce jsme vyrazili k Lacu, kde byl hydrant s pitnou studenou vodou. Sedli jsme si na ponton přímo naproti Dámě. Byl jsem naprosto v klidu a hlavně vděčný, že se mi nic nestalo se zády. Vzpomněl jsem si na něco, co nám říkal Yann a mně se to vůbec nelíbilo. Jištění při tréninku je sice pěkná věc, ale je to jenom na nás, jestli do skoku půjdeme. Nastanou chvíle, kdy tu budeme jenom my samotní a budeme si muset vybrat. A jestli si vybereme, přijmout odpovědnost za následky.


Tehdy jsem si v hlavě argumentoval tím, že jištění je důkaz důvěry v druhého člověka a i v něm spočívá krása parkouru. Ale až teď mi došlo, co tím Yann vlastně myslel. To rozhodnutí vždycky JE a BYLO JEN NA NÁS. Stát se nám může cokoliv, mnohdy to ani nemůžeme ovlivnit, ale co ovlivnit můžeme, je náš přístup k věcem. Když jsem tam pak seděl s Martinem na pontonu, ještě jsem nevěděl, co mě čeká. Že mě brzy začne zápěstí bolet s takovou intenzitou, že s ním nebudu moci spát, natož hýbat či trénovat. Když jsme se večer vrátili na hotel, měl jsem toho plný zuby a nevěřil, že to může někdy skončit.

Nastal další den, sobota. Martin ráno odešel na nějaký trénink do Evry, ale bylo mi to jedno. Tupě jsem zíral do noťasu na videa a nevěděl, co dělat dál. Přišlo mi, že už nic nemá cenu, že to nebude lepší. Pak přišli na pokoj kluci a náladu mi trochu zlepšili. Kolem oběda jsem se už i párkrát zasmál. Martin přišel asi okolo jedné a prohlásil, že máme ve dvě trénink a ať tam nedorazíme pozdě. Přiznávám, že v té chvíli jsem měl už pokrk jeho velitelských a moralistických keců, tak jsem ho naprosto ignoroval a dál si pojídal bagetu. Kluci taktéž. Vyjádřil se k tomu tak, že toho budeme litovat. Bylo mi to fakt jedno. Neměl jsem žádnou motivaci na ten trénink chodit. Místní kluky jsem znal a dívat se, jak ostatní trénují, pro mě bylo horší než dívat se na videa. Nakonec jsme však na trénink šli. Když jsme došli na místo srazu, už tam nikdo nebyl. Podíval jsem se na mobil a uviděl SMSku od Martina, že obíhají Dámu, ať se rychle přidáme, jinak s nimi nemůžeme trénovat. Dopálilo mě to, protože jak jsem znal místní, přijmuli mezi sebe každého a považoval jsem to jen za Martinův rozmar. Zrychlili jsme tedy tempo a po chvíli byli na druhé straně Lacu. Dívali jsme se na dlouhé červené zábradlí, po kterém balancovalo několik postav. Jednou z nich byl Martin, který k nám přiběhl. Řekl nám, že jestli se chceme přidat, budeme to muset celé přejít v cat balancu (já normálním, nemohl jsem kvůli zápěstí). Jak jsme tak balancovali, stále zřetelněji se nám rýsovaly postavy v dálce. Myslel jsem si, že mě šálí zrak. Po chvilce jsme s Tonym ze zábradlí málem spadli. Proti nám šel David Belle. TEN David Belle, zakladatel parkouru, na jehož trénink jsme došli pozdě.

Byl jsem ohromen, ale zároveň jsem se za sebe strašně styděl. Klesnout v očích někoho takového jenom kvůli tomu, že jsem nedbal Martinova pobízení, abychom přišli včas. Navíc jsem byl zraněný a brzdil tím tak ostatní. Jakmile jsme přešli zábradlí, David a ostatní na nás čekali u několika betonových patníků. Měli jsme skákat a ustát precis. Jelikož jsem nemohl s rukou švihat, měl jsem každý dopad jako cihlu a s každým skokem překonával bolest. Jak jsme se pak znovu přesouvali, Martin mi řekl, že nechce, aby se objevil status na facebooku či jakákoliv zmínka, že jsme Davida potkali. Ohromeně jsem se ho zeptal, proč? Vysvětlil mi, že tohle není něco, čím bychom se měli chlubit. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme mohli někoho jako Davida jenom vidět, natož jít s ním trénovat. 95% lidem, kteří přijedou do Lisses, se tohle nepodaří. A my jsme přišli pozdě, zdržujeme ostatní a navíc nemůžeme všechno dělat poctivě (to byla narážka na moji ruku). Navíc je to nefér vůči lidem, kteří by s Davidem chtěli trénovat daleko víc než my.

Když odbočím, už mě to napadlo předtím, že bychom mohli potkat Davida. Ale nikdy ne to, že bychom s ním mohli trénovat. Byl jsem zkrátka přesvědčený o tom, že nejsem člověk, co by si to zasloužil. Ať už tím, jaké mám názory, jak trénuju, jaký jsem člověk... zkrátka vším. Vedle mě tu byli lidé, o kterých vím, že by to pro ně bylo splnění daleko většího snu, než to znamenalo pro mě.

Přesunuli jsme se na hřiště, kde byl původně sraz. Bylo horko a docházela nám voda. Bolest v ruce jsem nevnímal a snažil se jet naplno veškeré cviky, které jsem mohl dělat. Ke konci tréninku, když už jsme se - všichni zničení - loučili, jsme se s Davidem nakonec i vyfotili. Byl jsem šťastný, že to Martin nemyslel tak vážně. Chtěl jsem mu za to poděkovat, ale odpověděl mi, že za ním přišel David sám. Na jednu stranu mě to mrzelo, na druhou jsem byl rád, že mám vzpomínku.

Co bylo potom už není zas tak důležité. Uletělo nám letadlo a nebýt Martinovy milé kamarádky, která nám koupila přes net lístky na Student Agency, bychom se snad ani nedostali domů. Ale trénink s Davidem mi toho dal hodně na přemýšlení. Následující dva týdny po Lisses jsem strávil buďto doma, nebo na chalupě ležením a odpočíváním u rybníku. Všechno se mi to nějak rozleželo v hlavě a dal jsem Martinovi za pravdu, že i kdyby to byl jakýkoliv jiný trénink, nic mě neomlouvá na něj nepřijít včas. Abych to uvedl na pravou míru, chodit všude pozdě je můj zlozvyk už delší dobu. A řekl bych, že lepšího impulzu, jak s tím konečně něco udělat, asi být nemohlo. Jedině to, kdyby nám Martin o tréninku neřekl a pak jen triumfálně prohlásil: ,,Trénoval jsem s Bellem."

Důvodem, proč to tady teď vše píšu, i když to popírá to, co jsem Martinovi slíbil, je prostý - chci, aby se každý sám nad sebou zamyslel, jak by v podobné situaci reagoval on. Abyste se zkusili sami sebe zeptat, jaké máte právo na to soustředit se jen výhradně na sebe, když ostatní vaši pomoc potřebují možná více. Abyste se zamysleli nad tím, jestli za to můžou ti druzí, anebo byla chyba ve vás. Abyste si sami uvědomili, jestli o sobě nemáte větší mínění, než je ve skutečnosti pravda. Protože já měl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dominik ´DieS´ Souhrada Dominik ´DieS´ Souhrada | E-mail | Web | 15. září 2012 v 21:17 | Reagovat

Prekrásny článok, pripomenulo mi to náš výlet a dni v Lisses. Taktiež ma to prinútilo sa zamyslieť vo viacerých veciach.... veľmi inšpirujúce! Ďakujem DarkSi ;)

2 Sahir Sahir | 16. září 2012 v 1:50 | Reagovat

:-)

3 Hospi Hospi | 2. října 2012 v 10:26 | Reagovat

Nádherný článok, skvelá atmosféra a sonda do vnútra tvojej duše, Ďakujem za ňu :) a čo sa týka tích posledních otázok, tiež sa nad nimi poslednú dobu zamýšľam a som rád, že v tomto niesom sám - dodáva mi to energiu :) Díky ešte raz moc za tento článok, je to ozaj inšpirujúce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama