Go on 100%

25. srpna 2013 v 14:57 | DarkS
Psaní dnešního článku začínám trochu netradičně, a to s puštěným songem Beautiful od Eminema, který má pro mě trochu hlubší význam. Ale k tomu se dostanu později. Tento článek bych chtěl věnovat všem, kteří někdy stáli v životě na rozcestí a nemohli se rozhodnout.


Začnu tím, že jsem na tom někdy na konci června nebyl moc dobře po psychické stránce. Taková byla pravda, já si namlouval, že je vše v pořádku, když můžu dál trénovat, mám dobré výsledky ve škole a dva měsíce volna před sebou. Pravdu jsem si přiznal až po prvním týdnu prázdnin, kdy jsem měl spoustu příležitostí skočit si věci, na které jsem měl, ale ve výsledku je nechal "na potom". Chtěl jsem si dát nějaké ultimátum a napadlo mě, že přijedu trénovat za Sahirem, aby mě dal trochu do parády. Podstoupím cokoliv, jen ať mi vrátí moji cílevědomost a odvahu. Domluvili jsme se tedy, že přijede do Brna u příležitosti vystoupení kdesi na Moravě, avšak tento plán selhal, protože si na jamu v Bánské Bystrici zranil ruku.

Následovalo deset dní s Parkour Campem v Brně, na který jsem se moc těšil. Akce byla podle mě daleko lepší než loňský rok a kupodivu s ničím nějak nebyl problém. Camp jsem si opravdu užil, byl jsem vděčný za příležitost naučit kluky něco nového, zdokonalil jsem se ve stolním fotbálku... ale pořád jsem necítil, že se posouvám dál.



Dalších pár dní jsem začal s Hunkem pracovat na jeho i mém novém videu. Nápad na video byl iniciovaný především touhou zmapovat můj progress a zároveň motivací jít do nových skoků. Když práce započala, byl jsem z některých věcí nadšený. S tímto nadšení jsem pak odjížděl za Tonym do Chocně (kterému to slibuji už doby, co se známe), kde mě tamější atmosféra trochu zklidnila (koblihy, cyklisti, koupák, pizza... Tonymu se to žije) a celá akce byla završena čajovnou ve Vysokém Mýtě (tedy Mejtě, jak by řekli místní), kde jsem si skvěle odpočinul. A následoval jeden z nejlepších víkendů za poslední dobu, s Maxem, Vespou, Ondrou Pospíchalem a Áronem jsme byli u nás na chalupě. Palačinky z mléka přimo z kravína, koupání na Adama v lesní tůňce s ledovou vodou, grilování masa v krbu, flipování přes potok, záchrana ropuchy z rozbořené zídky, devítihodinové skákání na pískovcových skalách v lokalitě Toulovcovy Maštale, překonaný strach z několika skoků... prostě to nemělo chybu, kluci mi vnesli do života ztracenou chuť po dobrodružství. Na ten víkend budu vzpomínat ještě hodně dlouho.



A zpátky do Brna, kde jsem se ani moc neohřál a už jel do Mnichova na proslulý FAM JAM. Pro ty, kterým to nic neříká, jedná se o mezinárodní trénink formou workshopů, kde třicet světoznámých osobností z parkourové a free runningové scény připravuje pro účastníky program. Letos měli být v coach týmu i jména jako Daniel Ilabaca, Steel a Phosky z GUP, Aral Roca a Marc Defo z Born to trace, Ivan Savchuk, Shade, Vlad Erovikov, Bjarke Hellden... a mnozí další. Na JAM jsem byl domluvený s Lubem a Zdeňou z Campu, sraz byl v Olomouci, kde měl Luba vyhlídlý spoj. Tak jsme se teda sešli v Olomouci, šli na pokladu a tam nám řekli, že jsme si to měli zařídit minimálně tři dny dopředu a takhle nás to vyjde na 1 500 Kč jenom na cestu tam za každého. Tak jsme chytli aspoň vlak do Prahy, který stál jenom 220 Kč. Cestou jsme obvolávali známé, aby nám našli spoje, protože se nám nešlo připojit na net v mobilu. Špatná zpráva byla ta, že Student Agency bus je už na pár dní dopředu obsazený. Hups.

Když jsme dojeli do Prahy, šli jsme pozjišťovat všechny spoje. Kluci našli zpáteční jízdenku za 1 600 Kč na každého, já šel zkusit pokladnu pro mezinárodní spoje. Málem mě to složilo, když mi pokladní oznámil, že jízdenka do Mnichova stojí 1236 Kč pro každého. Okamžitě jsme ji koupili a utíkali na vlak, který nás v průběhu šesti hodin zavezl až přímo do bavorské metropole. Dorazili jsme kolem jedenácté večer, kluci pomocí všech složitých algoritmů vypočítávali, jak se dostat do haly. Díky předchozím zkušenostem z Lisses a výborné angličtiny místních jsem je trochu vytrollil, hned se zorientoval, našel metro a jeli jsme. Pak jsme se zeptali nějakého dobráka u výstupu, jak se dostaneme na Frankenthaler Straße. Obešli jsme několik bloků, pak se vraceli zpátky, ale nakonec došli cíle. Dal jsem si zasloužený řízek a dalšího rána chytil mírný infarkt, když jsem zjistil, že jsme hned vedle metra a my obcházeli celé náměstí. Na místě jsme překvapivě objevili Zonyho, kterého jsem moc rád viděl, ale na první pohled nepoznal; svoje bloňdaté vlasy měl dole kvůli zákroku s obratlem. Tímto mu přeji brzké uzdravení. Dále tu bylo pár Němců a Španělé, kteří se bavili jen mezi sebou a nechtěl jsem se mezi ně moc míchat.

Přijeli jsme o den dřív, což v praxi znamenalo, že jsme další den měli tělocvičnu celou pro sebe. Skákali jsme na air tracku, uvítali Sahira s Alčou a In Motion, 3Run Slovakia, kluky ze Stříbra a mnoho dalších. Koučové měli výlet po Mnichovských spotech a přijeli kolem sedmé večer. V životě jsem neviděl tolik skillu pohromadě. Z Redbull autobusu nakonec vystoupil i samotný Daniel Ilabaca, který si všechny skupinky obešel jednotlivě a každému potřásl rukou. Byl jsem úplně unešený a příjemně překvapený, když Danny řekl, že tu přijel hlavně kvůli nám. Bál jsem se, že se bude pohybovat jenom ve skupině coach teamu. Večer, když jsem se seznamoval s nově příchozími, jsem si příjemně pokecal se Scottem Bassem, autorem videí Live On či Professor Longhair, Big Chief. Zrovna, když jsem šel okolo air tracku, jsem spatřil Amy, přítelkyni od Alexe Pottse, kterou jsem viděl kdysi na videu dělat její první backflip. Přišel jsem za ní tedy s tím, že jí pochválím, ale nějak jsme se chytli konverzace a skončilo to až u víry. Řekla mi, že je věřící a poprvé potkala Dannyho v kostele. Po pár dalších větách se mě zeptala, jestli jsem se s ním už přivítal. Přikývl jsem a zeptala se mě, jestli bych neměl zájem si s ním promluvit trochu víc. Plný napětí jsem odvětil "sure, I'd love to".

Přišli jsme tedy za Danielem, kolem kterého byl kroužek posluchačů. Amy mě představila (Hey Danny, this is Paul, he's been training for four years), Danny mi znovu podal ruku a zeptal se mě, co bych chtěl vědět. Poměrně nešikovně jsem se zeptal, proč začal trénovat, což si ve výsledku Daniel přebral jako "jak dlouho trénuješ?" (nechápu, jakým zázrakem se mi/mu to podařilo). Odpověděl "Why would you like to know it? I've been training for 12 years, but that doesn't matter." Zeptal se mě pak, proč trénuji. Odpověděl jsem, že mě to dělá šťastným. Zeptal se mě, proč bych nebyl šťastný, kdybych si zlomil nohu a nemohl dělat parkour? Na to jsem mu odpovědět nedokázal. Tu noc jsem usínal s množstvím nezodpovězených otázek.

Druhý den pro mě a tedy první zahajovací den jamu měli ráno v hale organizátoři proslov, představovali se kouči a poté se uváděly jednotlivé workshopy. Rozhodl jsem se pro medium difficulty training se španěly Aralem Rocou a Marcem "Defo" z Born to trace. Poměrně překvapivě jsme se rozehřívali podobným způsobem, jak jsem zvyklý, i trénink se odvíjel v podobném duchu. Skákali jsme akorát přes dost nízké bedny a kongy jen z pár kroků. Dostal jsem radu, ať tolik nebuším do bedny, odraz má být potichu. Trochu jsem se zastyděl, protože odraz z konga vždycky hrozně rvu a je mi jedno, jestli to bude slyšet či ne. Poté jsme se šli ven protáhnout, poděkovali jsme si za trénink a Defo za mnou přišel s tím, že mu jsem hrozně povědomý, jestli jsme si někdy nepsali. Tak jsem řekl, že ne, ale že jsem moc vděčný za příležitost s ním trénovat. Udělalo mu to radost, poplácal mě po zádech a říkal, že mi dá vědět, až půjdou trénovat na spot. Wunderbar.

Po obědě jsem byl docela unavený, nechtěl jsem jet žádná pekla a navíc jsem prošvihl úvod do dalších workshopů, tak jsem se nějak instinktivně přidal ke skupině Alexe Pottse. Měli jsme se dostat přes dvě švédské bedny (od sebe asi 8 stop) a kouči se nám to snažili všemožně zkomplikovat. Nejdřív jsme se jim museli jen vyhnout, když chodili sem a tam, potom drželi ve vzduchu žíněnku, se kterou hýbali, a my ji museli buďto podlézt nebo přeskočit. Při přeskoku druhé bedny nám Danny Ilabaca házel míčkem a my jej měli chytit. Naprostá většina lidí o bednu klidně zakopla, jen aby chytila míček. Mně se podařilo míček chytit až napotřetí. Měl jsem z toho radost a Daniel mi ji potvrdil zdviženým palcem.

Když už Alex a další německý coach nevěděli, co dalšího vymyslet, ujmul se nás Danny, postavil vedle sebe tři švédské bedny a řekl nám, ať utvoříme vedle sebe tři zástupy. Měli jsme se soustředit na kroky a přeskočit bednu bez kontaktu. Byl to pohodový skok a přestože jsem se na něj soustředil, po něm jsem už myslel na něco jiného. Zvědavě jsem se zeptal Baggyho, co si myslí, že budeme dělat, jestli to pak třeba zvýší. Baggy mi připomenul, co nám Daniel říkal, ať se soustředíme na kroky. Bral jsem to jako lehkou neviditelnou facku a pokorně se zařadil do fronty na skok. Ale už jsem se ke skoku nedostal. Danny nás vyzval, ať ho posloucháme. Říkal nám, že naprosto všechno vyhodnocujeme naším zrakem. Přijdeme ke skoku, podíváme se na něj a vidíme, jestli na něj máme nebo ne. Proto nám ho teď sebere. Budeme přes bedny skákat se zavřenýma očima. V tomhle bodě jsme na tom všichni stejně, můžeme ten skok akorát cítit. Zrak je spolehlivý a většinou nám poskytne pravdivé informace. Co nám ovšem nedá, je stoprocentní jistota. Skok musíme napřed cítit srdcem a jestliže se soustředíme pouze na tento pocit, jdeme do něj na sto procent. Danny pokračoval, je to ten pocit, jako kdybyste věděli, že je někdo z naší rodiny v nebezpečí. Neváhali bychom udělat cokoliv proto, abychom je zachránili. Většina lidí svůj život marní tím, že žije svým strachem a ne svým srdcem. To, co Daniela odlišuje od většiny lidí, je víra. Víra ve svoje srdce, která mu dává 100% kontrolu nad skokem. Pak se postavil na tři kroky od bedny a řekl nám, že je se skokem hotový ještě před tím, než do něj jde. Zavřel oči, nadechl se a bednu hravě přeskočil.

Byli jsme ohromeni a nervózní zároveň. Daniel nás uklidňoval, "take your time, go when you feel you're ready." Ještě než na mě přišla řada, začal jsem pociťovat jakýsi klid. Věděl jsem, že do skoku půjdu. Byl jsem na něj připravený. Cítil jsem, jak mě vede neviditelná ruka. Přišel jsem na řadu a těsně předtím, než jsem zavřel oči, instinktivně jsem spočnul očima na Dannym. Podíval se na mě a řekl mi, ať jdu jistit. Byl jsem zklamaný a naštvaný zároveň, protože jsem byl připravený na skok, ale říkal jsem si, že to tak asi má být. Šel jsem tedy jistit. A opět nám Daniel řekl, že toho člověka nesmíme pustit za žádnou cenu. Je to náš bližní, člověk z naší rodiny, kterému hrozí nebezpečí a my jej musíme chránit. Když mě pak šel Luba vystřídat, ať si jdu taky skočit, nebyl jsem už připravený a do skoku nešel.

Přemístili jsme se napříč tělocvičnou a šli ke kladině, která byla zapřená o černý dřevěný box zhruba mé výšky. Další výzvou bylo přejít kladinu, vylézt na box a seskočit dolů. Poslepu. Všichni to hravě zvládli. Teď jsme měli stejný úkol udělat do pěti vteřin. Daniel nám prozradil, že při podobných úkolech je dobré dát si nějaký trest, pokud jej nesplníte. Trestem by mělo být něco, co se vám opravdu nechce dělat. "For me, for example, it's 500 push-ups, if I wouldn't make it below 5 seconds." Zavřel oči a za tři vteřiny byl na druhé straně. Tyhle tresty jsem znal. Hrávali jsme podobnou hru se Sahirem před dvěma lety na campu. Tehdy mi dala poměrně zabrat, ale motivovala mě jít do mých hraničních skoků. Dal jsem si za trest sto kliků, přestože jsem měl dost unavené ruce. Pátá vteřina mi odbila těsně před dopadem na zem. Nedalo se nic dělat a šel jsem klikovat. V půlce jsem kliky přerušil, když jsem zaregistroval, že Danny sedí na lavičce a něco povídá. Zvedl jsem se a přidal do početného hloučku skákačů, kteří před ním seděli na zemi v tureckém sedu.

Danny vyprávěl o tom, proč začal trénovat. Kdysi před dvanácti lety se potuloval s partou po městě a uviděl capoeristu, jak udělal wallflip. Nesmírně ho to zaujalo. Abych řekl pravdu, tenhle příběh jsem už znal. Jak z rozhovoru, tak z videa Choose not to fall. Ale teď jsem jej konečně pochopil. Dannyho nezaujal wallflip, protože byl cool, ale člověk, který jej dělal. Jeho rozhodnutí se lišit a jít si vlastní cestou. Nezačínal s parkourem proto, že chtěl umět skákat po střechách, ale protože ho zajímalo, jak moc se díky němu dokáže změnit. Tělocvičnou se rozhlédal song "In the end" od mé oblíbené kapely Linkin Park, na níž jsem vyrůstal. Danny pokračoval, že to není náhoda, když hraje zrovna tahle písnička. Boha našel tehdy, když stál na vysoké budově a měl depresi, která ho málem dovedla k ukočení života. Rozešel se s dívkou, která pro něj byla vším a bez které si připadal ztracený. Moment, kdy se mu zjevil Bůh, nebyl dramatický jako ve filmech, že by se rozestoupily mraky a ozvalo se haaaaleluja (všichni jsme se smáli, když nám to popisoval), ale že najednou prozřel. "Viděl" v tu chvíli vše. Je těžké to popsat takhle v článku. Je těžké popsat něco, co jsem si neprožil a čemu úplně nerozumím. Když nám o tom vyprávěl, měl jsem jen nedefinovatelný pocit.

Pokračoval o svém výletu do LA, když se setkal s lidmi na vrcholu. Opravdu s těmi lidmi, kteří hýbou světem a trendy. Padl dotaz, jak se mezi nimi cítil. Daniel se zasmál a řekl, že nedotknutelně. Že jej nikdo nedokázal chytit a polapit, zkazit jej. Pak se nás zeptal, jestli známe video, kde David Belle trénuje v tělocvičně. Kývli jsme, samozřejmě ano. Pověděl nám, proč na nás tak působí. Protože Eminem i David jsou mistry ve svém oboru. Zeptal se nás pak, jestli známe Eminemův song "Beautiful". Osobně jsem jej nikdy předtím neslyšel a Danny nám pověděl, ať si jej poslecheme za "domácí úkol". Pak pokračoval, že se nás tak dotýká proto, že pramení ze srdce. Eminem mohl skládat dál, ale podepsal kontrakt, smlouvu, kterou se zavázal k nahrávací společnosti. Bez ní by neuživil rodinu. Song "Beautiful" je jeho zpovědí, jak se ve skutečnosti cítí. A když si jej teď tak pouštím... naprosto chápu, o čem Danny mluvil.

...

Následující den jsme byli poměrně unavení a nechtěli skákat žádné hraniční skoky, tak jsme se přidali k workshopu Bjarke Helldena a Sonnyho z Arte Crew. Začali jsme poctivou rozcvičkou, kterou vedl Sonny. S překvapení jsem sledoval, že ti lidé, kteří včera skákali na rozcvičku monkey gainery, teď nestačí po pár kolečkách s dechem. Sonny nám pak vysvětloval, že je v dnešní době moderní jenom skákat a nedbát přitom na fyzičku. Pak se lidi diví, že mají tolik úrazů. Děláme dřepy na jedné noze a kolem sebe slyším vzdychání, přitom jsem pořád docela v pohodě. Rozcvičku přebírá Bjarke a ukazuje nám několik nových cviků, které jsem nikdy předtím neviděl. Po skončení jsme s klukama naprosto probraní a ready, zbylá většina leží ve stínu, pije a je ráda, že to mají za sebou.

S Bjarkem jsme se následně přesunuli k lešení a řekl nám, že budeme trénovat flow. Zeptal se, jestli víme, co to je. Andy vzal láhev s vodou, vylil trochu na zem a prohlásil: ,,This is flow." Bjarke se usmál, přisvědčil a následně vysvětlil pro nováčky, že se jedná o sled pohybů, které mají být co nejplynulejší. Začínali jsme underbarem a pak se měli dostat přes čtyři tyčky, vzdálené od sebe nějakých 7 stop. Jelikož jsem podobně trénoval i předtím, nedělalo mi to žádný problém. Následně se underbar obměnil za zhoupnutí na tyčce s prověšeným tělem dolů. Bjarke nás jistil a ukazoval, jak se do toho máme správně položit. Podobnou věc jsem zkoušel s Tonym asi před dvěma měsíci v Brně a bál se jen chytit tyčku pod koleny. Když na mě přišla řada, nejistě jsem přišel, vyhoupl se nahoru, Bjarke se mě zeptal, jestli se pevně držím a následně mě rozhoupal. Pustil jsem se úplně přirozeně a ke svému úžasu se ucitl na nohách. Podíval jsem se na něj, usmál se a poděkoval mu. Bjarke mi úsměv opětoval a já šel dokončit flow. Do konce workshopu jsme to pak už jen pilovali.



K obědu bylo něco na způsob halušek, které jsme si koupili s Andym na půl s tím, že si pak půjdeme přidat a každý tak bude mít jednu porci. Jedna porce však stačila pro nás oba, něco tak sytého jsme dlouho neměli. Sotva jsme dojeli a už nám organizátoři hlásili, že se máme přidat do dalšího workshopu. Byl jsem opravdu plný a nechtěl nic náročného. Tak jsme se s klukama rozhodli pro method naturelle s Nadjou Hahn. Účast valná nebyla, ale nám to vůbec nevadilo. Kromě nás čtyř (Zdeni, Luby, Andyho a mě) naši skupinu tvořily ještě dvě mladé německé chicks. Program byl odpočinkový, ale zábavný. Hráli jsme různé hry (braní šátků za pasem), zkoušeli jsme sprinty s výchozí pozicí v leže, záměrně jsme padali ze zhoupnutí a ostatní nás měli za úkol chytat... zkrátka jsme si to užili.

Po workshopu se nás naše německá parťačka Nelli zeptala, jestli bychom se nešli vykoupat do řeky. Vedro bylo opravdu nesnesitelné, tak jsme kývli a šli. Andy stihl nabalit sprcháč. Riskli jsme metro a jeli načerno. Po pár zastávkách jsme vystoupili, chvilku šli a před námi se otevřela široká řeka s průzračnou vodou, jejíž břehy byly obsypány stovkami lidí. V životě jsem neviděl tak čistou řeknu uprostřed města. Viděl jsem dokonce pár lidí, jak z ni pijí. Trochu jsem se zastyděl, že přijedou Češi a budou si tady umývat hlavu, protože jsou na jamu jen dvě sprchy. Ale co naplat, smrdět taky nemůžem. Se silným pocitem zadostiučinění jsem si hlavu tedy umyl a poté se neodvážil na nikoho podívat. Andy si toho všiml a smál se. Pak jsme ještě skočili do řeky a nechali se unášet proudem. Voda byla studená, ale příjemná. Zrovna, když jsme vlezli do řeky, se slunce ztratilo za obzorem a stalo se tak terčem Andyho kritiky a nadávek, kterým jsem se pro změnu smál já. Večer následoval volný trénink v hale, ale byli jsme natolik vyřízení, že jsme se jen protáhli a šli spát.

Další den bylo na programu Cliff Diving, neboli skákání z útesů do vody (16 a 21m). Odvoz byl zajištěný busem a výlet přišel na nějakých 12 euro. Váhali jsme, zda se zúčastnit, nebo ne, a konec jel jenom Zdeňa. Na našem programu byl tedy trénink ve městě. První zastávkou byl decentní spot se spoustou precisů. Jistě, že se mi chtělo hned hýbat. Luba skočil solidní cat leap na vodou, do kterého jsem nešel. Snažil jsem se ustát jeden running precis (cca 11 stop do převýšení) a pořád mi to nešlo. Rozhodli jsme se tedy pro pauzu na jídlo a než jsme skončili, šlo se jinam. Další zastávkou kupodivu nebyl spot, ale řeka. Tedy kanál, kde proudila voda. Neměli jsme plavky, ale vůbec nám to nevadilo. Skočili jsme do proudu a nechali se unášet dál. Koryto bylo asi deset metrů široké a jen zhruba metr dvacet hluboké. Proud nás táhl dál neskutečnou silou. Něco takového jsem ještě nezažil. Bylo to úžasné, ale nevěděli jsme, jak dlouho nás to potáhne a kde vylezeme ven. Naskytla se nám první příležitost - asi půl metra na vodou se tyčil most. Dost vysoko na to, abychom se o něj nebouchli do hlavy, dost nízko na to, abychom se jej chytli. Zachytili jsme se tedy s Lubou a po chvilce držení se rozhodli, že poplujeme ještě dál. O nějakých padesát metrů dál jsme se chytli kořenů u břehu a vylezli ven. Luba navrhl, že bychom mohli plout ještě dál. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit. Skočili jsme tedy do kanálu znovu a nechali se unášet silným proudem. Po pár desítkách metrů jsme se chytili druhého mostu, po kterém jsme přeručkovali až na kraj a tam vylezli na břeh. Než jsme došli zpátky na místo, kde jsme měli společně s ostatními věci, uplynulo dobrých pár minut. Byli jsme nadšení. Večer jsme si pak v úzkém kruhu vyměňovali zážitky.


Následující den se mělo jít přes spoty k řece - k té, kde jsme už jednou byli. Předtím jsme stihli projít ještě pár spotů, ale žádné závratné skoky nepadly. Došli jsme ale na úplně jiné místo, kde se řeka rozdvojovala a dalo se přejít na ostrůvek uprostřed. Ležel zde velký kmen padlého stromu. Dannyho napadlo, že bychom jej mohli natáhnout mezi břeh a ostrůvek. Bezmála čtyřicet lidí se tedy úkolu ujalo a společnými silami se nám to nakonec podařilo. Kameny jsme pak otesali zbytky po větvích, aby se nikdo nezranil, a započla bitva. Na každé straně stromu byl jeden zápasník, bojovalo se nad řekou. Kdo shodí druhého, vyhrává. Nejdéle se držel samozřejmě Danny, kterého shodil až sympatický Hercegovinec Valentino Colic, se kterým jsem mluvil po cestě. Měl z toho samozřejmě obrovskou radost a všichni mu tleskali, včetně samotného Ilabacy. Následovaly další zajímavé bity, například Sonny proti Tobymu Segarovi (Toby neměl šanci), Nadja proti Pandě (trenérka z Kanady) a nakonec jsem se na řadu dostal i já. Šel jsem proti nějakému Italovi, soudě dle opálení, věřil si, že mě shodí, ale nakonec se mi povedlo udržet balanc a poslal jsem ho do vody. Pár lidí, co mě znalo, hlasitě vykřikovalo moje jméno a tleskali mi. Další člověk, co proti mě šel, spadl ještě než se dostal do půlky klády. Později si Amy od Alexe Pottse dělala srandu, že se rozklepal jen se na mě podíval. A poslední člověk využil moji gentlemansky nabídnutou ruku na zahájení zápasu a shodil mě dolů. Příště se už tak nachytat nenechám :)

Řeka

Večer se měla konat FAM JAM Barbecue party. Vstupné deset euro, přijel pro nás bus, na místě jsme zaplatili a měli k dispozici velký dřevěný komplex s občerstvením a vodní skluzavkou. Měl jsem neskutečný hlad a proto jsem byl první, kdo stál ve frontě na jídlo. Zajímavou věcí na celém jamu bylo, že jsem neviděl nikoho jíst. Nevím, kde brali tu energii, ale když přišlo na lámání chleba, všude byli pokaždé první Češi a hned v závěsu Slováci. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Popadl jsem hovězí, řekl grillmasterovi Vitalymu, ten mi flákotu s chutí hodil na gril a já si šel nabrat přílohu. Maso bylo hned ve mě a jako přídavek jsem si šel dát plný talíř špaget. To bylo už i na mě trochu moc a tak jsem to zapil mnichovským ležákem, na který jsme měli nárok zdarma. Nebe nad námi se začalo bouřit, setmělo se a v dálce byly vidět blesky. Propadl jsem euforii, oblékl si plavky, lítal po celém areálu bosky a šel se sklouznout na klouzačku. Voda byla ledová, ale neskutečně jsem si to užil. Po pár sklouznutích jsem se šel převléci zase zpátky, vypil další pivo a začal podřimovat s hlavou opřenou o trám. Stůl vedle nás obývali Španělé, kteří pili snad vodku, či co. Phosky se zlil jak dobytek a pak se válel na zemi v blátě. Pošpinil tak nejen sebe, ale i můj obrázek o GUP. Člověk by řekl, že jej parkour aspoň trochu změní na charakteru a místo toho ho vidím se tu válet jak nějakou trosku...

Když jsme se dostali zpátky do haly, docvaklo nám, že máme věci venku. Déšť byl poměrně intenzivní a po příchodu jsme zjistil, že nám nějací dobráci (později jsme zjistili, že to byli kluci ze Stříbra a Plzně) hodili věci do chodby. Zmoklé spacáky, zmoklé karimatky, zmoklá kabela... ale nedalo se nic dělat. Ze zdola jsme si vzali žíněnky a ustlali si na nich.

Předposlední den už většina lidí odjížděla. S papírem a tužkou v ruce jsem oběhal všechny lidi, na které jsem chtěl mít kontakt, s foťákem potom ty, se kterými jsem chtěl mít fotku. Vyřídil jsem i pár přání (vzkaz od Erovikova, Joshe ze Storroru, věnování od Dannyho) a den překvapivě rychle utíkal. Odpoledne za mnou přišel Defo a zeptal se mě, jestli bychom s ním nechtěli jít na spot. Samozřejmě jsem byl pro všemi deseti a zeptal jsem se, zda-li můžu vzít i svoje kamarády. Usmál se a odpověděl "sure". Šlo nás jen pár. Španělé (Defo a Aral), Němky (Nelli a Verena) a my. Jakmile jsme došli na spot, můj život se stal kompletním. Nic podobného jsem v životě neviděl. Na takovém místě bych dokázal trénovat celý život. Trochu naivně jsem doufal, že zde budem sami, ale po chvilce došlo asi dalších 40 lidí. S Alexem Pottsem jsme zkoušeli jeden running cat leap, Alexovi se povedl na druhý pokus, mně na třetí. Nechal jsem si jej od Luby natočit a šel skákat dál. Zasekl jsem se na jednom navazovaném precisu. Zídky mírně klouzaly a já se bál, že se mi smekne noha. Nakonec jsem do něj nešel, byl jsem hladový a unavený. Lubovi i Zdeňovi se povedl, tak jsem to natočil. Zůstala nás tu jen opět hrstka lidí a tak jsme šli dál. Celý areál, ve kterém jsme se pohybovali, byl jeden velký spot, jinak to říct nejde. Mark, člověk asi o hlavu a půl menší než já, zalétl dashem dvě zídky od sebe vzdálené asi pět stop, ale zhruba ve výšce deseti metrů. Když jsem se ho ptal, jak dlouho trénuje, odpověděl mi, že čtyři a půl roku. Takže jak já. Došli jsme ke stánku s kebabem, najedli se a jeli zpátky na základnu. Andymu jel bus, tak nás opustil o něco dřív. Loučení by bylo o něco srdceryvnější kdybychom jen nebyli tak unavení.


Spali jsme opět na žíněnkách a někdy uprostřed noci jsem se vzbudil. Všechno mi najednou dávalo smysl. Co říkal Danny. Jak trénuje Sahir. Proč jsem po čtyřech letech tréninku tam, kde jsem. Totiž, říct si u skoku, že nevadí, když jej teď nedám, skočím to příště... je největší chyba. Žádné příště nemusí být. Žít život naplno znamená užívat si každý moment, jako kdyby to byl ten poslední. Vždyť je. Zítřek nikdy nebude takový, jako dnešek. Být vděčný za život neznamená nepouštět se do věcí, ze kterých máme strach... ale naopak do nich jít a splnit si to, co si splnit chceme. Chtít a věřit, jít na sto procent.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anonym anonym | 25. srpna 2013 v 17:51 | Reagovat

Nejlepší co jsem kdy cetl. Jak vse co jsi prozil popisujes delis se o sve zazitky. Rekl bych ze je to hodne procitene :-). Vazne se to cetlo s radosti. Urcite to je nezapomenutelny zazitek.

2 talbik talbik | 25. srpna 2013 v 20:36 | Reagovat

krása darksi! :)

3 MrumlaGuy MrumlaGuy | E-mail | 26. srpna 2013 v 14:41 | Reagovat

Opravdu skvělý článek , někdy si říkám že by si mohl napsat o své cestě i knížku , opravdu se mi to moc dobře čte . To asi proto že tě zním osobně a když to čtu tak mám představu jak o tom všem mluvíš . Si velice cílevědomí člověk a to mám na tobě nejraději :-) Každému z nás se občas stává že jsme na rozcestí a nevíme co dál a kam směřovat ale věřím že zrovna právě tvá cesta to bude ještě zajímavé a mám se na co těšit . Už se nemůžu dočkat jednou knížku tvých pamětí .. Opravdu krásný článek , drž se a děkuji za motivaci kterou mi právě tento článek dal :-) Ahooj

4 Matté Matté | 26. září 2013 v 2:20 | Reagovat

Fajn článek, když jsem to četl, tak se mi vrátily vzpomínky na Rendezvous, kdy jsem přišel na něco podobného.....nepopsatelný pocit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama