Jak "správně" trénovat?

12. prosince 2013 v 17:16 | DarkS |  K zamyšlení
Po krátké odmlce jsem opět zpět a tentokrát s úvahou. Napsat článek podobného charakteru jsem měl v plánu už zhruba před dvěma měsíci, ale až teď jsem se k tomu odhodlal (spíše se donutil). Ale pojďme k věci.

Nejprve souvislosti. Už jsem psal hodněkrát, že můj letošní rok nepatří k těm nejlepším, především po tréninkové stránce. Byl jsem dlouho nemocný a když už jsem se konečně zotavil, chtěl jsem všechno "dohnat". Ale protože se některé věci holt nedají uspěchat, moje snažení mi přinášelo spíše zklamání než radost z pokroku. Tuhle krizi jsem řešil až do německého FAM JAMu, kde mě ovlivnil především Danny Ilabaca. Ze svého pohledu hodnotím akci po tréninkové stránce jako naprostý propadák, po stránce duchovní jako příležitost pro nový začátek. Jak už jsem psal ve svém předchozím článku, Danny mi vnuknul myšlenku žít život naplno - jít do všeho na sto procent.

A tak jsem se toho s chutí ujal. Začalo to půlhodinovým strečinkem každý den, ze kterého byl brzo hodinový. V tréninku jsem na sebe byl přísný a nutil jsem se jít do věcí, ze kterých jsem měl strach. Používal jsem při tom tzv. Sahirovu metodu - jestli se už rozhodnu, že do skoku půjdu, tak nemůžu jít zpátky. Na téměř jakýkoliv skok jsem si dával tři pokusy, pokud jej nezvládnu skočit, tak budu klikovat. A tak jsem si třeba dovolenou na Mallorce zpříjemňoval pětseti kliky za nepovedený precis, který jsem si rozmyslel a nešel do něj tak, jak bylo potřeba. Věřil jsem, že se mi díky téhle metodě železné vůle promění život a budu šťastnější. Ale čím více uplynulo, tím více jsem poznával, že to tak snadné nebude.

Když se snažíte dělat úplně všechno na sto procent, může to vyústit v jediné - buďto nebudete nic stíhat a/nebo z toho začnete šílet. Začalo to v tréninku a skončilo ve škole. V Brně nám v září postavili nový Lappset parkour park, kam mě to neustále táhlo, ale řešil jsem dilema - zda podlehnout téhle přímo dětské radosti, jakou jsem měl při trénování nepříliš obtížných věcí na parku, nebo zda mám nejprve dotáhnout do konce to, co jsem započal. Tím bylo myšleno několik skoků, o kterých jsem věděl, že jsou v mých možnostech, ale pokaždé když jsem k nim došel, zmocňovala se mě nechuť, se kterou se bila moje nově vybroušená vůle. Nicméně to ve většině případů skončilo tak, že se mi kýžená věc nepovedla a já odcházel znechucený domů. Na jednom z tréninků to došlo do takové míry, že jsem zvažoval, zda to má vůbec cenu. Probíral jsem to s pár lidmi, na jejichž názoru mi dost záleží, a většina z nich se shodla na tom, že bych si měl dát krátkou pauzu, abych viděl, jak dál.

To byl počátek toho, aby se mi začala vytrácet disciplína. U protahování jsem zůstal jenom proto, abych si udržel svoji vůli, nedosahoval jsem již žádných pokroků. Ale když jsem se pak vrátil zpět k tréninku, nechal jsem tomu volný průběh. Měl jsem určitou představu, co budu dělat, ale do ničeho jsem se nenutil. Výsledek mě přímo nadchnul. Přímo jsem ožil, trénink mě začal daleko více bavit a na každý další jsem se těšil jako malé dítě. Po téměř roce neúspěchů jsem začal cítit progress a vyrovnanost.

Nyní trénuji jen tehdy, kdy se mi vážně chce. Do ničeho se nenutím, nedělám si na sebe nároky a dělám převážně to, co mě baví a co zrovna chci v daný moment. A výsledkem je to, že jsem se posunul zase o něco dál. Ale skutečnou otázkou ovšem zůstává, co všechno může člověk ovlivnit. Podle Dannyho Ilabacy jsme to my, kdo rozhoduje o svém osudu. Věřil jsem tomu, ale asi to uchopil za špatný konec. Vyplývá mi z toho, že trénink je neustálým kompromisem mezi vizemi a skutečností. Je dobré vědět, jakým směrem se má člověk vydat, ale musí být v kontaktu s realitou. Skutečné umění je rozeznat, kdy je neúspěch jen chvilkový a stojí za to jej překonat, a kdy vede ke konci. Moje zkušenost mi potvrdila, jak málo toho vím o sobě samém. V období, kdy jsem ze sebe chtěl dostat sto procent, jsem si naučil klást otázku "Kdyby to měl být můj poslední skok, stál by mi za to?" a chtěl ji aplikovat na život, což se mi nepovedlo. Lidi, kteří to dovedou, hluboce respektuji a věřím, že to jde. Ale několik úžasných let, jaké po celou dobu, co trénuji, prožívám, mi přijdou jako moc vysoká cena za něco, čemu se nemusím ani přiblížit. Protentokrát se tedy nechám unášet větrem a budu doufat, že mě odnese tam, kde budu šťastný...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama