Letopisy 2014 - část první

23. července 2014 v 17:28 | DarkS |  O mně
Víte, jak vznikají dlouhé články? Tak, že o nich člověk vůbec nepřemýšlí, prostě si sedne a píše o všem, co považuje za důležitý zmínit. V tom dnešním budu popisovat svou polovinu letošního roku, tak se pohodlně usaďte, nalaďte na správnou vlnu a jdem na to.


První věcí, kterou bych chtěl začít, je zakončení loňského roku omylů 2013, což se obvykle děje Silvestrem. K příležitosti oslavy Nového roku jsme se tedy sešli v pár lidech u mě v bytě, normálně jsme se bavili, k půlnoci vyrazili ven na louku, kterou máme kousek od domu, sešli se i s partou Urban Chasers, jejichž chata byla od louky přes silnic, a vesele pouštěli rachejtle, zapíjeli příchod Nového roku (to spíše v mém případě), loučili se s tím starým (to v případě většiny ostatních), někteří z nás běhali po louce v trenkách s římskou svící v ruce (to v případě Maxe). Zkrátka a dobře, oslava jak má být. Kazila mi ji jen jediná věc - byla s náma slavit i moje tehdejší přítelkyně, se kterou jsme se dali dohromady listopadu loňského roku. Na našem vztahu nebylo nic mimořádného, bylo jako šampaňské - bouchlo a vyšumělo. Že však poslední zbytky vyšuměly zrovna na poslední den v roce, bylo asi vrcholem a důstojnou tečkou za sérií všech neúspěchů, které se mi v loňském roce podařily.

Nechci vám zprostředkovávat, jak večer probíhal, bavili jsme se vcelku dobře, ale v noci (ne daleko k ránu), když vše utichlo a zbytek naší party šel spát, jsem nemohl zamhouřit oči. Něco mi zkrátka kazilo klid a vznášelo se nade mnou jako potlačená výčitka svědomí. Po půlhodině přemáhání ke spánku jsem procitl, už jsem to nemohl dál snášet, hodil jsem na sebe pár věcí (venku bylo poměrně teplo), vzal si s sebou mobil se sluchátky, obul tréninkové boty a šel ven. Ze dveří paneláku jsem nevyšel, ale vyběhl. Dýchal jsem příjemně studený vzduch, lehce se při běhu odrážel od špiček, v uších měl puštěnou písničku "Sunrise Sunset", jejíž každý tón jsem hltal a s každým dalším krokem jsem byl lehčí a svobodnější. Řeknu vám, byl to neuvěřitelný stav. Po chvilce začalo zlehka mrholit, ale nebyl to déšť, byla to očistná sprcha, kdy mi každá kapka smáčející vlasy a obličej připomínala, co to znamená být naživu. Teď už jsem neběžel sídlištěm, teď jsem se jím vznášel, stal jsem se jeho součástí, stal jsem se součástí každé kapky, každého kroku, nočního ticha, nesl jsem se ulicí, cítil a rozuměl všemu.

Možná vám to připadá bizarní, možná si poklepete na čelo, co jsem to zač, že takhle popisuju blbej běh. Ale v tom všem, co jsem prožil, i když to bylo úplně obyčejné, byla síla okamžiku. Nedokážu říct přesně, jak dlouho jsem takhle běžel, po nějakém čase jsem ale přece jen zpomalil, běh vystřídala chůze, a tak jsem zvolna kráčel a procházel sídlištěm. Ve spoustě věcech jsem měl jasno, třeba v tom, že za pár hodin přijdu o vztah, ale byl jsem šťastný, hřál mě pocit, že jsem touto nocí a tímto během zpřetrhal pouta faleše a nepravdy, které mě až doposud svazovaly. Při cestě zpátky domů jsem si narychlo mobilem pořídil fotku, abych na tuto noc jen tak nezapomněl. Té noci jsem se znovu narodil, znovu jsem poznal sám sebe.

Nějak k ránu jsem se ještě vrátil k oné louce, kde jsme slavili, posbíral pár ohořelých a již mokrých rachejtlí společně s dalšími odpadky a vyhodil je. S pocitem vyčištěné louky a i mé mysli jsem se pak vrátil na byt.


Tohle tedy byl jeden z prvních zlomových okamžiků. Druhým takovým, sice emocionálně o mnoho slabším, ale přesto důležitým byla koupě nového širokoúhlého objektivu, na který jsem si dlouho šetřil a se znamenitou podporou od rodiny k Vánocům si jej nakonec mohl dovolit.


S tímhle "dělem" jsem tedy pak natočil i některé záběry ze dvou zimních videí - první více skokové, druhé spíše vzpomínkové. Musím říct, že po tréninkové stránce se letošní zima povedla. Většinu času bylo sucho a teplo, takže jsme skákali téměř pořád. Kéžby taková byla i příští rok.






















































Několik dobrých tréninkových měsíců se mi však pokazilo zrovna na jarní prázdniny (které jsme měli už v únoru a jaro
nikde), kdy jsem byl přes celé volno nemocný a při návštěvě doktorky mi ohlásili pozitivní mononukleózu. V praxi to znamenalo vynechání smažených jídel a alkoholu z jídelníčku (to problém nebyl) a zákaz fyzických aktivit po neurčitou dobu (to problém byl). Nicméně nakonec jsem způsob jak trénovat našel. Místo hraničních velkých skoků jsem se zaměřil balanc a čistotu pohybu. Neměl jsem sílu plýtvat energií na náročné věci a musel se naučit pohybovat s co nejmenší vydanou námahou, což mi výrazně ovlivnilo způsob tréninku až doposud. Zlepšil jsem si obecně kontrolu pohybu na zábradlí a posunul se v rail precisech. Horní půlka těla však trpěla, výlezy byly nad moje síly a tak jsem je zanedbával. Teprve až jsem se byl asi někdy v březnu projít a na jednom z hřišťátek v bystrci (které se mi staly oblíbenými tréninkovými místy) se zkusil jen tak pověsit na tyčku a švihnout nohama, povedl se mi švihový muscle up. Jen tak.

Co se týká oslavy mých narozenin, i přes moje špatné zdraví proběhla dobře. Přijeli i kluci z Prahy včetně In Motion, se kterými jsem si pak skvěle popovídal na závěr akce v čajovně a Roxy mi upekla banánový dort, ze kterého jsem měl radost (přestože mononukleóze moc nesedl). Ale největší překvapení na mě teprve čekalo. Na rodinné oslavě mě taťka dostal do kolen tím, že mi pořídil auto. Fiat Punto, jak jinak než v modré barvě.


Čekal jsem ledaccos, ale tohle ne, byl jsem z toho tak vedle, že zbytek rodiny musel nabýt dojmu, že snad nemám radost. Hned druhý den jsme jeli s taťkou Punťu projet a byl jsem jak u vytržení. Řídit svoje první auto, to je něco, co se nedá popsat.

Auto se mi však stalo neocenitelným pomocníkem při jiné záležitosti, která pro mě nabyla neočekávaného významu. Někdy na podzim jsem se rozhodl podle sebe udělat tepláky, protože jsem se svými dosavadními nebyl spokojený. Lidem se však zalíbily a chtěli si je pořídit taky, tak jsem začal shánět zájemce, aby nás bylo dost pro objednání látky. Nakonec se od podzimu těmito tepláky pyšnilo kolem jedenácti lidí. Problém však byl v tom, že látka byla příliš tlustá a bylo jasné, že jakmile se oteplí, v teplákách bude k nevydržení. Začal jsem proto shánět jinou a tenčí teplákovinu, ke které jsem se dostal až na konci února. Na facebooku jsem vytvořil předběžnou poptávku, kolik lidí by mělo o tepláky zájem. Zpočátku to šlo pomalu, ale zhruba v polovině března jsem se dostal na nějakých dvacet lidí, plus kluky z Urban Chasers, kteří mi kývli na podporu ohledně propagace. Látka byla tentokrát k dispozici ve dvou barvách, oproti původní černé i v modré.

První komplikace však nastaly s tím, že švadlena měla moc práce a nestíhala tepláky šít. Dalším problémem byly tkaničky, které jsem sehnal pouze v pár metrech a nikde jinde v Brně nebyly podobné k dostání. Poslední komplikací bylo zhotovování nášivky "Heartcore", jak jsem se rozhodl tepláky pojmenovat. Kvůli těmto třem problémům se mi realizace tepláků posunula o celé dva měsíce, ale nakonec i přes řadu starostí byly tepláky na světě a mohl jsem je začít rozesílat.

Realizace tepláků mě tak dovedla k myšlence, se kterou se potýkám už více než rok, a to sice zařídit si vlastní značku a e-shop. Nepovažuji se sice za člověka, co se orientuje v módě a už vůbec ne žádného návrháře, ale od mala jsem si chtěl vždycky tvořit podle sebe. A tuto vlastnost, potřebu vyjádření, považuji za klíčovou při veškeré činnosti, kterou dělám, ať už jde o trénink, točení, anebo právě navrhování vlastního oblečení. Od začátku mi bylo jasné, že s tím budou mít někteří lidé problém, že začnu vydělávat na těch, se kterými jsem dřív jen trénoval a vesele se s nimi bavil, a já jim tenhle pohled neberu, nemám potřebu se hlasitě obhajovat a tvrdit, jak jsou moje činnosti správné. Je to však něco, čemu věřím, dopředu mě žene touha něco budovat a zanechat pro ostatní. Zatím jsem zastáncem toho názoru, že pokud člověk s čistým štítem a svědomím dělá něco, co opravdu chce, je to dostatečná obhajoba.


Další věcí, která stojí za zmíňku a která mě hodně ovlivnila, je hudba. Tedy konkrétně, zhruba na začátku února jsem se zaposlouchal do songu "La Familia" od Paulieho Garanda, který mě uchvátil tím, že vyjadřuje naprosto přesně moje pocity a můj pohled na danou věc. Když se pak na začátku března zveřejnilo celé album "Molo", žasl jsem, jak moc mi ten člověk mluví z duše a kolik názorů spolu sdílíme. Ať už jsem poslouchal jakýkoliv song, téměř okamžitě mě hodil na tu "správnou vlnu". Byl jsem z toho u vytržení také proto, že jsem doposud byl spíše odpůrcem českého rapu, nelíbily se mi monotematické texty a chybělo mi za tím něco hlubšího. V anglických sonzích jsem tento problém neměl, tam spíše než-li s textem jsem měl jednotlivé melodie spojené s parkourovými videi, ale jakmile jsem měl poslouchat brečícího vyhulenýho týpka, co nadává na život, raději jsem to vypínal po pár vteřinách. S tímhle mě Paulie moc mile překvapil, každý si v jeho textech najde to svoje a to je mimochodem přístup, který mi hodně imponuje a ovlivnil mě i v mých názorech, jak nahlížet na druhé a jak se k nim chovat.




























Nedá se úplně říct, že by mi samotné texty něco předaly. Spíš sloužily jako nástroj, díky kterému jsem si uvědomil věci, které jsem už dávno věděl. Díky nim jsem procitl a zase se dostal o něco blíž k sobě samotnému, našel jsem se v nich. Když jsem pak porovnával nynější přístup s tím, který jsem měl minulý rok, kontrast byl nad slunce jasný a nebylo se čemu divit, že se mi loni nedařilo. Parkourové mesiášství a nadávání, že už věci nejsou tak, jaké byly, jsem vyměnil za parkourovou toleranci, respekt a důvěru k ostatním, a místo nadávání se teď snažím pracovat jenom s tím, co můžu ovlivnit. Díky pár textům člověka, který vyrůstal v úplně jiném prostředí s úplně jinými lidmi, jsem si uvědomil veškeré pravdy, které jsem znal jak z Pokojného bojovníka a většiny duchovních knížek, tak ty přirozeně lidské, co jsem ve snaze honby za falešnými sny zapomněl. Asi nejzákladnějším z těchto bodů bylo přijmutí faktu, že nemám zodpovědnost za všechno. Jistě, za veškeré svoje činy si ji nesu, ale to neznamená, že ji mám nést i za to, co nemůžu ovlivnit. Jediné, co můžu, je uvědomit si, co vlastně chci, a to pak udělat naplno s veškerými důsledky (jak jen se to krásně shoduje s mým článkem z FAM jamu, že ano? Ale až teprve teď jsem to pochopil a začal podle toho žít).

Když se to napíše takhle, zní to hloupě, jednoduše a primitivně. A přitom jsem musel urazit dlouhou cestu, než jsem to skutečně pochopil, resp. znovu si to uvědomil. Ve zkratce - jsem jen člověk v obřím světě, jehož jedinou jistotou je dělat to, co mu připadá správné. Teprve až když si člověk uvědomí komplexnost veškerých znalostí, uvědomí si, že jeho názory nejsou žádnou trvalou hodnotou a že jsme každý jiný, a přitom máme společné, že takto tápeme v obřím systému, který nikdy nemáme šanci kompletně pochopit, začně skutečně respektovat druhé a začne cítit pokoru, což je - jak jsem zjistil - vlastnost, která nepramení z parkouru, ale ze snahy každého poznávat sám sebe.

Každopádně, Paulieho nové album mě oslovilo natolik, že jsem si jej od něj koupil a šel mu i na koncert v rámci jeho křtu po ČR.


Filozoficko-duchovní část u konce, můžete vydechnout.

Přestože byl začátek dubna parádní a já se těšil, že začnu pracovat na svém videu k pětiletému vyročí tréninku parkouru, brzy jsem onemocněl a nemohl se z toho dostat. Mezitím se mi rychle blížily maturity a nezbývalo mi nic moc jiného, než kompletovat materiály, ze kterých jsem se chtěl učit o svaťáku. Nemoc se mi ale nezlepšovala, i když jsem byl v léčení důsledný a byl přes tři týdny v klidu. Asi dva týdny před ústní maturitou se mi udělalo líp, tak jsem to nechal pár dní odstát a konečně šel po měsíci trénovat. Následující den se mi nemoc vrátila, tak jsem pokorně zůstal doma a učil se na zkoušky. Dodnes na ten týden nerad vzpomínám, vydržet s bolestí hlavy více jak deset hodin denně před počítačem bylo hodně silné sousto. Veškeré zkoušky jsem však naštěstí zvládnul a dokonce jako jediný ze třídy odmaturoval se samýma jedničkama. Po mé zkušenosti z prváku, kdy jsem neudělal reparát z matiky a musel opakovat ročník, to tak byla řádná satisfakce jak pro mě, tak i mou rodinu.

Čekaly mě už jenom přijímačky na vysokou školu, oborový test z teorie a dějin filmu. Nemoc se mě i přes vysoké letní teploty držela jako klíště, normálně jsem fungovat sice mohl, ale jakmile jsem jen dobíhal na autobus, začala mě bolet hlava a tělo hořet. Nicméně jsem v přípravách na přijímačky pokračoval a přestože jsem měl z testu strach, nakonec jsem jej zvládl také. Avšak i když jsem měl všechny klíčové body splněny, pořád jsem se necítil zdravotně v pořádku.

Nevěděl jsem už, co dělám špatně. Ale pár dní po přijimacím řízení jsem se rozhodl, že to tak už nehodlám dál snášet a půjdu ven trénovat i přes bolest, cítil jsem neuvěřitelnou a dlouho odpíranou touhu po pohybu. Do dvou dnů jsem byl zdravý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin Pražan Martin Pražan | Web | 23. července 2014 v 21:24 | Reagovat

Dobrej článek chlape ;) super song a perfektně popsanej prožitek přitomnýho okamžiku. Úplně jsem se v tom viděl, jak jsem byl teď nějak rozhozenej, a tak jsem se šel proběhnout v Portu podél oceánu, zastavil se u majáku, sedl si tam a najednou úplný prázdno a klid.

Jinak tvoje úvahy jsou rozhodně správný! Nekoukej se na to co si o tom řeknou ostatní, ale jdi do toho (teď mluvím o té značce).

Sebe vyjádření tvůrčí činností pro druhý lidi je to nejlepší. V jedný firmě co jsem založil jsem se tak nějak ztratil, proto jsem jí i prodal a právě teď zakládám novou s oblečením, tak snad najdu energii dát do toho všechno. To samý přeju tobě :-)

Měj se, Martin

2 Muaddib Muaddib | 23. července 2014 v 23:54 | Reagovat

Darksi moc pěkný článek. Děkuji za počtení na dobrou noc a hlavně plno nových myšlenek, jenž byly zasazeny do hlíny při pk campu.

3 Kuře Kuře | 24. července 2014 v 0:19 | Reagovat

Suprový článek. "Znám" tě jen malinko, vlastně jen 20 dní, ale přesto mi tento článek vzhledem k tvé osobě dává naprostý smysl. Úžasný :-)

4 Jakub Skuhrovec Jakub Skuhrovec | 25. července 2014 v 0:21 | Reagovat

V životě mne málo věcí oslovilo takto!Díky tobě mám chuť zapomenout na mé dosavadní životní nesnáze a začít znova!A teď mě prosím omluv, jdu se připravit na noční běh, možná také najdu poznání něčeho co už déle potřebuji!

5 MaikelE MaikelE | E-mail | 16. ledna 2017 v 18:38 | Reagovat

I found this page on 19th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama